Měla jsem lásku, rodinu a obyčejný, ale upřímně šťastný život. Nic nám nechybělo. Nejezdili jsme na luxusní dovolené, ale měli jsme se rádi, děti prospívaly a doma vládlo teplo a klid. Jenže pak se začaly objevovat drobné trhliny. Nenápadné, ale vytrvalé. A než jsem se nadála, náš svět se zhroutil. Viníkem byl můj manžel David, který naprosto propadl hazardu.
Zpočátku to vypadalo nevině. Občas si šel zahrát poker s kamarády, někdy vsadil na hokej nebo fotbal. Brala jsem to jako chlapskou záležitost, které jsem neměla rozumět. On sám to tak podával. Jenže tahle „zábava“ se postupně proměnila v posedlost. David začal trávit víc a víc času v sázkových kancelářích a kasinech. Vracel se domů pozdě, zamkl se v sobě a naše rodina jako by pro něj přestala existovat.
Intriky manželovy matky zničily váš vztah s rodinou
Ztrácel se mi přímo před očima. Z muže, který ještě nedávno hrál s dětmi na dvoře a s láskou mi vařil kávu, se stával stín. A s ním se ztrácely i naše úspory. Peníze, které jsme si spořili na dovolenou, zmizely. Rozpočet, který jsme měli pečlivě naplánovaný, se hroutil pod rukama. A pak přišly automaty. Ty tiché přístroje, které se Davidovi staly osudnými.
Začalo to nenápadně. „Jen zkusím štěstí.“ „Pár drobných, nic víc.“ Jenže těch „pár drobných“ se brzy změnilo ve výplatu. Pak v úspory. A nakonec i v peníze, které měly být na jídlo a potřeby pro děti. Každý zvuk padající mince byl pro Davida jako droga. Jeho oči se rozzářily, když roztočil válec, ale jakmile přišla prohra, byl prázdný. A přesto—vracel se tam znovu a znovu.
Svedla jsem cizince ve vlaku a ztratila muže, kterého jsem milovala
Myslela jsem si, že už to nemůže být horší. Ale byla jsem naivní. Když jsem jednoho dne otevřela lednici a zjistila, že není co uvařit, když jsem musela dětem vysvětlovat, proč letos nedostanou nic pod stromeček, pochopila jsem, že jsme v dluhové pasti. Míně ne kvůli rozmaru, ale kvůli nemocné závislosti.
Neměli jsme peníze ani na jídlo
David si svůj problém odmítá přiznat. Všechno zlehčuje, vymlouvá se, nebo měl najednou „skvělý tah“, který nás všechny zachrání. Jenže ten tah nikdy nepřijde. A já mezitím stojím v obchodě a počítám každou korunu, jestli zvládnu zaplatit večeři.
Nečekaný útěk: Co vedlo mého syna k tomu, aby zmizel?
Nevím, jak dlouho to ještě vydržím. Pracuju, co to jde, ale sama rodinu neutáhnu. Děti potřebují jídlo, klid a rodiče, kteří se na sebe mohou spolehnout. Místo toho mají matku na pokraji sil a otce, který si sází budoucnost na blikajících obrazovkách. Doufám, že se to jednoho dne změní. Ale každý den, kdy se nic nemění, se bojím, že už je pozdě.
Text byl zpracován na základě příběhu čtenářky. Jména osob byla pozměněna a fotografie jsou pouze ilustrační.
