Ocitla jsem se ve zvláštní a velmi bolestivé situaci. Zjistila jsem, že mě přitahuje můj vlastní tchán. Ze začátku jsem si myslela, že jde jen o letmé sympatie, o chvilkové pocity, které se dají rozumem potlačit. Jenže tahle přitažlivost brzy přerostla v něco víc. Fyzické zalíbení přerostlo v city, které jsem si nepřála, ale které byly najednou silnější než jakákoli obrana. A to nebyl konec.
Jak šel čas, začala jsem se do tchána zamilovávat. Jeho hlas, jeho smích, jeho gesta… Každá společná chvíle byla jako malé tajemství, které mě naplňovalo vlnami emocí, které jsem nikdy dřív neznala. Snažila jsem se to potlačit, zamezit kontaktu, ale bylo to marné. Na rodinných setkáních jsem ho nevyhnutelně potkávala, a pokaždé, když jsem ho viděla, se mi zatajil dech.
Moje žena se změnila v posedlou uklízečku. Domov se stal sterilním vězením.
Svět se mi začal hroutit, když se tahle moje tajemství nějakým způsobem rozkřikla. Netuším jak, ale lidé v našem okolí si začali šeptat. Najednou se ke mně začali chovat jinak. Z jejich pohledů jsem vyčítala opovržení, z jejich slov zazníval posměch. Potřebovala jsem porozumění, přátelství, tichou ruku na rameni, ale místo toho jsem slyšela jen ironické poznámky. Žádný respekt, žádná snaha pochopit, co se se mnou děje. Jen posměch.
Přitom to není něco, co bych si vybrala. Každý pokus o rozumové vysvětlení byl zbytečný. Vím, že to, co cítím, je zakázané. Vím, že to nemá mít místo. Ale když ho vidím, nedokážu se ovládnout. Něco ve mně plane a je silnější než jakákoli obrana. A co je nejhorší? Celá rodina to ví. Dělají si z toho legraci, jako bych byla postava z trapného filmu. Ale já v tom žiju. Každý den.
Těhotenství mělo být naše štěstí, místo toho jsem zůstala sama
Bojím se o své manželství a svůj vztah s dětmi
Nesnažila jsem se o něho usilovat. Nikdy jsem se mu nevnucovala, nikdy jsem nešla za žádnou hranici. Všechno to, co se ve mně odehrává, se odehrává uvnitř. A právě proto je to tak náročné. Nikdo nevidí tu vinu, kterou cítím. Nikdo nevidí, jak moc se snažím od toho utéct. Jen se smějí. Jen soudí. A já se mezitím trápím, protože vím, že tohle nikdy nemůže být naplněné. Vím, že to nikdy nesmí být vyslovené.
Když odejde matka: Jak jsem se stal otcem na plný úvazek
Bojím se, že moje city jednou zničí můj vztah s manželem, moje manželství, moji roli matky. Bojím se, že jednoho dne mě přemůže touha, kterou už teď tak tak držím na uzdě. A bojím se, že se jednoho dne zhroutím pod tíhou všeho, co nesu sama.
A tak jen tiše doufám, že okolí jednou zmlkne, že si najdou jiné terče. A že mě tohle pomine. Protože jestli ne, jestli se ta touha ve mně bude držet dál, tak nevím, jak dlouho to vydržím.
Text byl zpracován na základě příběhu čtenářky. Jména osob byla pozměněna a fotografie jsou pouze ilustrační.
