Stál jsem u okna a pozoroval, jak se pomalu stmívá. Ve vzduchu visela tíseň, která mě těžce svírala za srdce. Stál jsem na prahu nového života, ve kterém jsem se ocitl sám se dvěma dětmi. Moje žena Lenka odešla za jiným, nechala nás bez slova vysvětlení.
Je pravda, že Lenka nikdy nebyla rodinný typ. Děti jsem si přál spíš já a pořád jsem doufal, že ji to změní. Nezměnilo. Ráda se bavila, chodila na večírky, s kamrádkami po barech. Nikdy jsem jí v ničem nebránil, věřil jsem, že si svou roli matky časem osvojí. Pak ale jednoho dne přišla, že se zamilovala do někoho jiného a odchází. Děti prý vídat nechce. Kvůli tomu nás čekalo ještě jednání u soudu. Byl to šok, bolest, pocit zrady.
Sportovec, nekuřák, stabilní práce. A přesto mě ženy považují za nudného.
Naše děti, sedmiletá Tereza a pětiletý Lukáš, se těsně schoulily vedle mě na pohovce. Jejich nevinné oči hledaly odpovědi na otázky, které si ani neuměly položit. „Tati, proč maminka odešla?“ zeptal se Lukáš s důvěrou, že jako otec budu mít na vše odpověď. „Víte, děti, někdy se stane, že dospělí… že se rozhodnou jít každý svou cestou,“ odpověděl jsem, snažíc se potlačit vlastní bolest, abych mohl být oporou svým dětem. Večery byly nejtěžší. Snažil jsem se dětem vynahradit ztrátu matky, ale věděl jsem, že to nebude nikdy úplňé.
Práce mi poskytovala únik, ale i tam mi myšlenky neustále utíkaly k dětem a k otázce, jak dál. „Ondřeji, musíš být silný,“ řekl mi můj dobrý přítel a kolega Petr. „Pro tebe, pro děti. Lenka si vybrala svou cestu, ale ty máš teď příležitost napsat novou kapitolu.“ A tak jsem se snažil. Dny ubíhaly v rytmu práce, péče o děti, domácích povinností. Občas se mi podařilo ulovit nějaký ten úsměv na tvářích mých dětí, což mi dávalo sílu pokračovat. Jednoho večera, když jsem uspával Terezku, zašeptala mi: „Tati, já tě mám ráda, i když tady maminka není.“ Její slova pronikla až ke dnu mé duše, otevřela mi oči. Moje děti, i když malé, měly v sobě sílu a odvahu čelit této nové realitě.
Říkal mi, že jsem ošklivá. Tak jsem mu ukázala, že nejsem slabá.
Život jde dál
Začal jsem hledat radost v malých věcech. V nedělních procházkách parkem, ve společných večerech u stolu, ve vyprávění příběhů před spaním. Děti mi ukázaly, že i ve světě plném nejistot může existovat láska, naděje a nový začátek. Rok od Lenčina odchodu jsem se cítil silnější, stabilnější. Děti k ní jezdily jednou za dva týdny na víkend a nějak se jim podařilo znovu s ní navázat vztah. Podařilo se mi najít rovnováhu mezi rolí otce, živitele rodiny a hlavně člověka, který i přes bolest a zklamání stále věří v lepší zítřky.
Pohřbila jsem už tři muže. A stále doufám v lásku.
Život jde prostě dál. Moje žena odešla za jiným, ale já zůstal. Nejen s dětnmi, ale také se silnou vůli a odhodláním postavit se všem výzvám, které přinese život. Opravdová síla není v tom, co nám život přinese, ale v tom, jak se s tím vypořádáme. A já jsem se rozhodl vypořádat se s tím s láskou, odvahou a nadějí.
