Jmenuji se Roman a mé hledání lásky se občas podobá tragikomickému příběhu. Na papíře bych měl být dobrý úlovek – jsem vysoký, nekuřák, sportovec, mám stabilní práci a toužím po rodině. Přesto mám pocit, že pro ženy nejsem dost zajímavý. Prý jsem nudný. Suchar. Chlap, který není „zábavný materiál“.
Nejsem žádný extrovertní bavič, to je pravda. Nemám potřebu být středem pozornosti, neumím okouzlovat slovy jako rození svůdníci. Ale myslel jsem, že vztah není o předvádění, ale o něčem hlubším. Že ženy ocení stabilitu, věrnost, opravdový zájem. Zatím se mi ale zdá, že žijeme v době, kdy to nestačí.
Na svatbě kamarádky jsem se zapletla s ženatým mužem. Skončilo to katastrofou.
Pamatuji si rande s Lucií. Chtěl jsem na ni zapůsobit, tak jsem se pochlubil svou poslední dovolenou v Nepálu. „To muselo být úžasné!“ nadchla se. „A jaký byl výstup na Mount Everest?“ Zarazil jsem se. „No, já tam nelezl, jen jsem ho viděl z dálky…“ Přesně v tu chvíli se jí v očích rozsvítilo pochopení, že vlastně nejsem tak zajímavý, jak si myslela. A po chvíli už to nebylo ani rande – spíš jen formální zakončení konverzace, než si našla způsob, jak odejít.
Pak tu byla Ivana. Rande probíhalo docela dobře, dokud jsem neřekl: „Jsem spíš klidný člověk, mám rád pohodu.“ Ivana se na mě podívala a bez přemýšlení odpověděla: „Takže jsi nudný.“ Pokusil jsem se vysvětlit, že klid a nuda nejsou totéž, ale už bylo pozdě. Smála se a já měl pocit, že mě vnímá spíš jako komickou figurku než jako někoho, s kým by mohla chtít budovat vztah. Po večeři jsme si už nenapsali.
Nejvíc mě ale dostalo setkání s Janou. Se ženou, se kterou jsem si konečně rozuměl. Bylo to jedno z těch rande, kdy máte pocit, že jste potkali někoho, s kým by to mohlo fungovat. Povídali jsme si o všem možném, smáli se, byla mezi námi příjemná chemie. A pak přišla otázka, která změnila všechno.
Cítím se vedle ní jako stín. Neměl bych ji nechat odejít?
„Co hledáš v ženě?“ zeptala se zvědavě.
Než jsem stačil odpovědět, sama si dodala: „Doufám, že ne nějakou supermodelku.“
Zasmál jsem se. „Ne, já jsem realista,“ odpověděl jsem.
Ale Jana už měla jasno. „Aha, takže hledáš někoho průměrného. Díky za upřímnost,“ pronesla s ironickým úsměvem, práskla skleničkou a odešla.
Zůstal jsem sedět a nechápal, co se vlastně stalo. Mám mít vysoké nároky, nebo ne? Mám být pokorný a realista, nebo ne? Zdá se, že ať odpovím jakkoliv, nikdy to není správně.
Začal jsem se ptát sám sebe: Kde je problém? Jsem opravdu nudný? Nebo jen nejsem dost dramatický a „zábavný“ na dnešní dobu, kdy musí každý zářit na první pohled? Možná je chyba ve mně. Možná neumím správně prezentovat to, kdo jsem. Možná bych měl změnit přístup. Ale zároveň si říkám – opravdu chci měnit svou osobnost jen proto, abych někoho zaujal?
Existuje ta pravá?
Toužím po lásce, po rodině. Ale čím víc rande absolvuji, tím víc mám pocit, že moje představy o vztahu jsou v rozporu s tím, co dnes lidé hledají. Mám se dál snažit, i když to znamená další trapné momenty a zklamání? Mám být víc „cool“? Nebo mám prostě počkat na tu pravou, která mě ocení takového, jaký jsem?
Byla plná života. Pak přišla diagnóza, která všechno změnila.
Možná tenhle text čte někdo, kdo se v tom poznává. Nebo někdo, kdo mi dá naději, že existuje žena, která chce někoho normálního. A pokud ano, jsem tady. Otevřený tomu, co život přinese.
Text byl zpracován na základě příběhu čtenářky. Jména osob byla pozměněna a fotografie jsou pouze ilustrační.
