Byl to obyčejný večer. Seděli jsme s manželem u stolu, jako tolikrát předtím, a večeřeli v tichu, které mi tenkrát nepřipadalo zvláštní. Ale něco ve vzduchu bylo jinak. Viděla jsem to v jeho očích, v jeho nervózním poklepávání prstů na stůl. A pak se najednou nadechl, jako by se chystal říct něco, co v sobě dlouho dusil. „Musím ti něco říct,“ pronesl s podivnou vážností.
Čekala jsem cokoli – že má problémy v práci, že ho něco trápí, že potřebuje pauzu. Ale to, co řekl, mi vyrazilo dech. „Kateřino, už to takhle nejde dál. Musíš se vystěhovat.“ Zůstala jsem sedět jako přikovaná. Hlava mi odmítala zpracovat význam těch slov. „Co tím myslíš? Proč bych se měla vystěhovat?“ podařilo se mi nakonec vykoktat. Podíval se na mě a v jeho pohledu nebyla žádná lítost, žádné váhání. „Protože už tě nemiluji,“ odpověděl jednoduše. „Naše manželství je prázdné. Potřebuji změnu.“
Můj manžel flirtuje s jinými ženami. Proč mu nestačím?
Bylo to, jako by mi někdo vyrazil dech. Celé roky jsem si myslela, že máme stabilní vztah, že jsme spolu šťastní. Ano, nebylo to vždy dokonalé, ale kdy vztah je? Přesto jsem nikdy necítila, že by se mezi námi vytrácela láska. A najednou to bylo pryč. Bez varování, bez vysvětlení. Jen ta jednoduchá slova, která převrátila můj svět vzhůru nohama.
Po jeho slovech přišla dlouhá noc plná slz a otázek. Co jsem udělala špatně? Jak jsem mohla nevidět, že se něco děje? A proč se mnou nechce mluvit, vysvětlit mi to, dát mi šanci? Cítila jsem se bezmocná. Kdyby za tím byla jiná žena, kdybych našla nějaký důvod, možná by to bylo snazší. Ale on mi žádný důvod nedal. Jen se rozhodl, že už mě nechce.
Vzdala jsem se své dcery. Když jsme se po letech setkaly, srdce mi puklo.
Následující týdny byly jako zlý sen. Balila jsem si věci, každá vzpomínka, každý předmět v bytě mě bodal do srdce. Proč mě opustil? Měla jsem pocit, že opouštím nejen domov, ale i svůj dosavadní život. Neměli jsme děti, a tak bylo všechno jednoduché – pro něj. Pro mě to znamenalo začít od nuly.
Musím jít dál
Když přišel den, kdy jsem se měla definitivně odstěhovat, pozvala jsem ho, aby si přišel pro klíče. Stál ve dveřích, jeho tvář byla nečitelná. „Dobře, Kateřino. To je tedy konec,“ řekl bez emocí. Pak se otočil a odešel. Ani se neohlédl.
Stála jsem tam, s klíči v ruce, a sledovala jeho vzdalující se siluetu. Čekala jsem, že ve mně bude vztek, nenávist, zloba. Ale cítila jsem jen prázdno. Jako by odešel nejen on, ale i část mě samotné.
Manžel mi diktoval, co si mám oblékat. Když jsem se vzepřela, nestačil se divit.
Teď jsem v novém bytě, sama. Sedím mezi krabicemi s věcmi, které kdysi patřily do společného života, a nevím, co dál. Jak jít kupředu, když ani netuším, proč se to všechno stalo? Jak začít znovu, když moje srdce ještě pořád zůstalo tam, kde už pro mě není místo? Možná jednou najdu odpovědi. Možná ne. Ale vím jedno – musím jít dál, i když ještě netuším, jak.
Text byl zpracován na základě příběhu čtenářky. Jména osob byla pozměněna a fotografie jsou pouze ilustrační.
