Nikdy bych nečekala, že se dostanu do situace, kdy budu muset bojovat o vlastní svobodu ve vlastním manželství. Když jsem si Davida brala, byl pozorný, milující a vždycky mi dával prostor být sama sebou. Jenže postupem času se něco změnilo. Zpočátku to byly jen drobné komentáře k mému oblečení. „Tohle ti nesluší,“ řekl jednou, když jsem si oblékla volné letní šaty. „Vypadáš lépe v něčem přiléhavějším.“ Tehdy jsem to nebrala nijak vážně. Jenže časem se z občasných poznámek stala pravidla.
Každé ráno mi připravil na postel oblečení, které si přál, abych si vzala. Pokud jsem si oblékla něco jiného, následoval pohled plný nepochopení a zklamání. „Myslel jsem, že si na sobě dáš záležet,“ říkal, když jsem si oblékla něco, co se mu nelíbilo. A tak jsem začala ustupovat. Přestala jsem nosit věci, které mi dřív dělaly radost. Pomalu, nenápadně, jsem se stala ženou, kterou chtěl mít – ne ženou, kterou jsem byla.
Dlouho jsem si to ani neuvědomovala. Brala jsem to jako důkaz toho, že mu na mně záleží. Že mě chce vidět krásnou. Ale pak jsem si začala všímat, že nejde jen o oblečení. Začal rozhodovat o všem. O tom, kam půjdeme, s kým se budeme vídat, co budeme dělat ve volném čase. Každé moje rozhodnutí muselo projít jeho schválením. Kdykoliv jsem se mu postavila, setkala jsem se s argumentem, že to dělá pro mé dobro. Že mi jen pomáhá být nejlepší verzí sebe samé.
Tlustý, zapáchající a bez energie. Manžel se změnil k nepoznání.
Jednoho dne jsem si uvědomila, že už se na sebe v zrcadle ani nepoznávám. Cítila jsem se jako cizinec ve vlastním těle, ve vlastním životě. A tak jsem se rozhodla, že to skončí. Otevřela jsem skříň a vytáhla šaty, které bych si kdysi vzala bez přemýšlení – ale které by David nikdy neschválil. Byly černé, s jemným květinovým vzorem. Cítila jsem, jak mi buší srdce, když jsem si je oblékala. Bylo to poprvé po letech, kdy jsem si na sebe vzala něco jen pro sebe.
Když jsem se vrátila domů, čekal na mě v obýváku. Už podle jeho pohledu mi bylo jasné, že si všiml. „Co to máš na sobě?“ zeptal se chladně.
Sousedka nás neustále šmírovala. Když jsme ji nachytali, nevěřili jsme vlastním očím.
„To, co jsem si vybrala já,“ odpověděla jsem klidně, i když se mi třásl hlas.
„Ale já jsem ti připravil něco jiného.“
„Vím. Ale já už nechci, abys mi říkal, co si mám oblékat. Chci se rozhodovat sama.“
V jeho očích se zablesklo nepochopení, možná i strach. „Dělám to pro tebe,“ řekl tiše.
Nový začátek
„Ne, Davide. Děláš to pro sebe. Chceš mít vedle sebe ženu, která odpovídá tvé představě. Ale já nejsem jen tvoje žena. Jsem i sama sebou. A pokud tohle nezměníš, odejdu.“
Dlouho mlčel. Viděla jsem, jak v něm bojuje hněv s pochopením. Pak si povzdechl a zavrtěl hlavou. „Nikdy mě nenapadlo, že ti to vadí. Myslel jsem, že to tak chceš.“
Vnoučata mi brala peníze. Ukázala jsem jim, co znamená dřina.
„Ne. Ale chci to změnit. A pokud chceš, můžeme to změnit spolu.“
Nevím, co bude dál. Nevím, jestli se David dokáže změnit. Ale poprvé jsem mu ukázala, že už se nenechám ovládat. A to je první krok. Možná to zvládneme, možná ne. Ale já už vím jedno – nikdy se nenechám nikým omezovat natolik, abych přestala být sama sebou.
Text byl zpracován na základě příběhu čtenářky. Jména osob byla pozměněna a fotografie jsou pouze ilustrační.
