Máte i vy vlastní příběh, o který se chcete podělit? Budeme rádi, když nám ho pošlete. Můžete tak učinit zcela anonymně prostřednictvím naší Facebook stránky:
👉 facebook.com/pozitivnipribehyStačí napsat zprávu – vaše identita zůstane v bezpečí a váš příběh může pomoci, pobavit nebo otevřít oči dalším lidem.
❤️ Děkujeme, že jste součástí naší komunity
S přítelem jsme byli dva roky, když mě seznámil se svým dlouholetým kamarádem. Okamžitě mezi námi přeskočila jiskra. Snažila jsem se to ignorovat, ale bylo mi jasné, že přitažlivost je vzájemná. Nejdřív jsme se vídali jen v rámci společných akcí, ale nakonec jsme se domluvili, že se setkáme sami. Přítel o ničem netušil. Nikdy předtím jsem mu nebyla nevěrná, ale tentokrát jsem nedokázala odolat. A tak se přítelův nejlepší kamarád stal mým milencem.
Hra s ohněm a osudová chyba
Tajně jsme se scházeli asi rok. Dávali jsme si pozor, ale jedna noc, kdy vášeň zvítězila nad opatrností, změnila všechno. Když jsem zjistila, že čekám dítě, byla jsem v hloubi duše přesvědčená, že je přítele. Všechno tomu nasvědčovalo – termín i fakt, že jsme s partnerem ochranu nepoužívali vůbec.
Milenci jsem o těhotenství řekla a dohodli jsme se, že náš vztah okamžitě ukončíme. Přestali jsme se vídat, zatímco můj oficiální partner zářil štěstím, že budeme mít rodinu. Jenže já se už v těhotenství několikrát přistihla při děsivé myšlence: Co když je to jinak? A co když si vlastně přeji, aby to dítě bylo toho druhého?
Podoba, kterou nejde přehlédnout
Když se syn narodil, všechno proběhlo hladce. Byl to zdravý, krásný kluk. Jenže už v porodnici mě polil studený pot. Od prvního dne jsem se nemohla zbavit pocitu, že je podobný spíš mému bývalému milenci než mému příteli. Přestože jsou oba podobné typy, v synovi jsem začala vidět specifické rysy toho druhého – tvar očí, úsměv, gesta. Možná si to jen namlouvám, protože na něj stále myslím a nikdy jsem na něj úplně nezapomněla.
Každý společný oběd je za trest
Občas se s námi milenec stále vídá na společných akcích, kam teď chodí se svou novou přítelkyní. Přátelsky si povídá s mým partnerem, já s jeho partnerkou mluvím o plenkách. Je to bizarní divadlo. Když vidím, jak si hraje s mým synem, svírá se mi hrdlo. Zdá se mi, že i on v těch chvílích ztichne, jako by tušil, že se dívá do vlastních očí. Ale nikdy to neřekl nahlas. Nikdy mě kvůli tomu nekontaktoval. A já sama nenalézám odvahu začít.
Pravda, nebo milosrdná lež?
Teď sedím a nevím, jestli mám požádat o test otcovství. Na jednu stranu bych si přála mít to potvrzené – mít důkaz, že to „tajné spojení“ s mužem, kterého jsem milovala, skutečně existuje. Ale co pak?
Kdyby se ukázalo, že syn je skutečně jeho, zničila bych životy všem čtyřem. Měl by milenec vůbec zájem? Chtěl by být součástí jeho života a ztratit přitom nejlepšího kamaráda? Pořád váhám, jestli se odvážím zjistit pravdu, nebo jestli mám nechat minulost pohřbenou a žít dál ve lži, která je pro všechny ostatní tak sladká.
Text byl zpracován na základě příběhu čtenářky. Jména osob byla pozměněna a fotografie jsou pouze ilustrační.
