Zsófi a Ádám kdysi žili jako většina mladých párů. Ona studovala, chtěla učit. On pracoval jako redaktor. Měli sny o společném životě, dětech a domově, ale čím víc přemýšleli o tom, co znamená být „úspěšný“, tím víc cítili, že to, co se ve městě považuje za normální, není jejich cesta.
Nechtěli trávit dny v práci, vydělávat na účty, auto a nájem. Toužili po něčem jednodušším — po životě, kde mají čas jeden na druhého, kde mohou žít v souladu s přírodou a s tím, co skutečně potřebují.
Dům na kopci
Po letech hledání našli to pravé místo: starý, zchátralý domek na úpatí kopce Öreghegy, nedaleko osady Vásárosbéc. Obytná plocha má sotva čtyřicet metrů čtverečních, ale pro ně je to víc než dost.
Spolu s nimi tu žijí dvě děti, dva psi – Szenna a Lajta – a kočka jménem Cérna Béla. Kolem jejich domu se rozprostírá více než dva hektary půdy – les, louka, malá zahrada. A přestože zpočátku neměli téměř nic, dnes se jim podařilo vytvořit skutečný domov.
Jak všechno začalo
Když dům koupili, byl ve špatném stavu. Zdi byly napůl z hlíny, napůl z cihel, okna i dveře ztrouchnivělá. Voda netekla, elektřina sotva fungovala, topení žádné. Přesto se pustili do práce s odhodláním – všechno chtěli udělat vlastníma rukama.
Staré části domu rozebrali, hliněné stěny opravili směsí z místní půdy, písku a slámy. Západní zeď postavili z cihel, přidali nové okno a dveře. Podlahu pokryli dřevěnými prkny, do podkroví zasadili kulaté okno o průměru devadesát centimetrů, které teď vpouští do interiéru teplé slunce.
Truhlář z nedaleké vesnice jim vyrobil okna a dveře podle původních vzorů. Všechno ostatní — nátěry, opravy, omítky, střešní krytinu — zvládli sami.
V listopadu 2014 se nastěhovali, i když ještě nebylo všechno hotové. Zpočátku žili skromně: vařili na kamnech, nosili vodu v kanystrech a svítili svíčkami. Ale každý den je posouval blíž k jejich snu.
Každodenní život
Dnes už jejich dům dýchá klidem. Ráno vstávají kolem šesté, Ádám rozdělává oheň a Zsófi připravuje snídani. Potom se pustí do práce — někdo okopává zahradu, jiný pečuje o zvířata nebo opravuje, co je třeba.
Zsófi je dula, provází ženy při porodech a organizuje malé kurzy. Ádám pracuje na stavbách nebo pomáhá v okolí, aby si vydělali na to, co si sami vyrobit neumí.
Obědy vaří z vlastní úrody — zeleninu, brambory, bylinky, domácí vajíčka. Po obědě přichází chvíle klidu, děti si hrají nebo spí, a večer se rodina schází u stolu, čte, zpívá nebo sleduje film.
Jednoduchost, která dává smysl
Jejich život je fyzicky náročnější než ve městě. Každý den je plný práce – topení, vaření, opravy, pěstování. Ale i přes únavu říkají, že mají víc, než kdy dřív: čas, klid a svobodu.
„Máme víc práce, ale i víc času na sebe,“ říká Zsófi. „A to je to nejdůležitější.“
Už neměří hodnotu života podle výplaty. Jejich bohatství se ukrývá v malých věcech – v západu slunce nad kopcem, ve vůni dřeva, v dětském smíchu, ve chvílích, kdy společně sedí u ohně.
Společenství a budoucnost
Na Öreghegyu nejsou sami. V okolí žije několik rodin, které sdílí podobné hodnoty. Pomáhají si navzájem – půjčují nářadí, radí, společně slaví svátky.
Do budoucna chtějí rozšířit sad, postavit malý chlév, založit větší zeleninovou zahradu a pokračovat v cestě k soběstačnosti. Nehoní se za penězi ani za pohodlím. Chtějí jen žít dobře – poctivě, pomalu, v souladu s tím, co opravdu potřebují.
Malý dům, velké štěstí
Kdo k nim přijde, cítí, že to místo má zvláštní klid. Dřevěná podlaha vrže, kamna tiše praskají, děti se smějí venku a z kuchyně voní čerstvý chléb.
Je to jednoduchý život — ale právě v té jednoduchosti se skrývá štěstí. Zsófi a Ádám dokazují, že ke spokojenosti není třeba mnoho. Stačí mít odvahu začít znovu, důvěru jeden v druhého a víru, že štěstí se neměří penězi, ale tím, jak žijeme každý den.
