Když jsem po škole konečně začala žít sama za sebe, měla jsem pocit, že svět mi leží u nohou. Odstěhovala jsem se od rodičů, začala pracovat a zkoušela si nový rytmus života. Už žádné zákazy, žádné večerky, žádné pravidelné hlášení. Byla jsem svobodná a mohla si dělat, co chci. Kluci o mě měli zájem, což mi lichotilo, a tak jsem se vrhala do krátkých známostí. Možná jsem tím chtěla dohnat něco, co jsem v dospívání neměla. Jenže jeden z těch románků skončil něčím, s čím jsem vůbec nepočítala – otěhotněla jsem. Brala jsem antikoncepci, byla jsem opatrná, a přesto se to stalo. V hlavě mi hučelo, panika střídala otupělost. Nevěděla jsem, co dělat.
Slíbil, že mě nenechá na holičkách. Ale osud měl jiný plán
Moje peníze chodí na jeho účet. A já prosím o každou korunu
Řekla jsem to otci dítěte. Nečekala jsem žádnou velkou reakci, nebyli jsme zamilovaní, neplánovali jsme budoucnost. Ale potřebovala jsem, aby o tom věděl. Kupodivu mě neodmítl. Řekl, že se o nás postará – ne jako partner, ale jako otec, který nechce utéct. Slíbil pomoc, slíbil peníze, slíbil zodpovědnost. A to mi na chvíli stačilo. Po několika probdělých nocích, kdy jsem si přehrávala všechny scénáře, jsem se rozhodla si dítě nechat. Pomalu jsem začínala měnit svůj postoj, pomalu jsem se s tou myšlenkou sžívala. Jenže nic není tak jednoduché, jak se na první pohled zdá.
Jedno náhodné setkání mi změnilo všechno
Když jsem byla už v pokročilém stádiu těhotenství, zahlédla jsem otce dítěte na ulici. Objímal se s jinou ženou, vypadal zamilovaně. Neřekl mi, že někoho má, ale najednou to bylo jasné. A mně se všechno sesypalo. Najednou jsem věděla, že s tímhle člověkem nechci mít nic společného, že nechci, aby byl součástí mého i dětského života. Odcestovala jsem ke kamarádce do jiného města, přerušila s ním kontakt a rozhodla se pro adopci. Všechno jsem zařídila – právní papíry, zdravotní věci, sociální pracovnici. Jenže to nejhorší rozhodnutí mělo teprve přijít.
Jsem jeho partnerka. Ale jen do chvíle, než zazvoní víkend
Poslední kontrola před porodem změnila můj směr
Těsně před porodem jsem byla na běžné kontrole v nemocnici. Vše vypadalo v pořádku, ale já měla pocit, že nejsem v pořádku já sama. Uvědomila jsem si, že nedokážu dítě jen tak odevzdat. Nosit ho pod srdcem měsíce, cítit každý pohyb, mluvit s ním v tichu pokoje – a pak se jen rozloučit? Nešlo to. Svěřila jsem se zdravotní sestře a ta mě nasměrovala za laskavou paní doktorkou, která mě vyslechla, bez souzení, bez tlaku. Po návratu do bytu ke kamarádce jsem měla jasno. Dítě si nechám. I kdybych měla začít z ničeho.
Neměla jsem ani kočárek, ani výbavičku, ani plán. Ale měla jsem rozhodnutí, které bylo najednou silnější než všechny moje strachy. Kamarádčina sestra mi darovala věci po svých dětech, pomohla mi překlenout první dny. Za čtrnáct dní se mi narodila krásná holčička a všechno najednou dávalo smysl. Po pár týdnech jsem se s ní přestěhovala zpátky k rodičům, kteří mě přijali s otevřenou náručí. Pomáhali, když bylo třeba, a byli mi oporou, když jsem si přestávala věřit. Dnes už má moje dcera skoro dva roky. Pracuji na částečný úvazek, rodiče ji hlídají, a já se snažím být pro ni tou nejlepší mámou, jakou dokážu být. A myslím, že se mi to daří. Je veselá, milovaná a obklopená bezpečím. A já jsem s ní taky šťastná. Na chvíle, kdy jsem ji málem nechala odejít, se raději ani nesnažím vzpomínat.
Manželova sestřenice hrála roli oběti. A nás málem zničila
Text byl zpracován na základě příběhu čtenářky, která jej předala redakci. Fotografie jsou pouze ilustrační a jména osob byla na žádost čtenářky pozměněna.
