Bylo mi pětadvacet, když jsem nastoupila do firmy, která pro mě tehdy znamenala všechno. Nová práce, nové město, nový začátek. A on. Můj šéf. Sebevědomý, vzdělaný, zkušený. Brzy mezi námi přeskočila jiskra a naše tajné schůzky u mě doma se staly rutinou, kterou nikdo jiný neznal. Nešlo o vztah, který by se dal nazývat partnerským – spíš jsme byli milenci. Jenže čím víc času jsme spolu trávili, tím víc jsem se do něj zamilovávala. A tím víc jsem se bála mu to říct.
Nikdy jsem neměla odvahu mu říct, co k němu cítím
Jednoho dne mi oznámil, že jeho dlouholetá přítelkyně se vrací po dvou letech v zahraničí zpátky domů. Nečekala jsem to. Do té doby jsem o žádné jiné ženě nevěděla. Byla jsem v šoku, ale navenek jsem zůstala klidná. Náš kontakt ustal – ale jen na chvíli. Když se znovu ozval, jako bych neměla sílu říct ne. A tak to pokračovalo několik let. On měl vztahy, já si našla jiné muže, ale pořád jsme se k sobě vraceli. A já mlčela. Ze strachu, že pravda by náš křehký, nepojmenovaný vztah rozbila.
Byla jsem jeho tichou oporou, nikdy jeho volbou
Časem se z toho stalo zvláštní přátelství s výhradami. Věděl o mně víc než kdokoli jiný. Svěřoval se mi. Byl se mnou, když měl starosti. Potřeboval mě. Ale nikdy si mě nevybral. A já pořád věřila, že když vydržím dost dlouho, jednou se to změní. Nikdy jsem mu nevyčetla žádnou z těch žen. Nikdy jsem neřekla, že ho miluju. Jen jsem tiše doufala. Byla jsem mu blíž než kdokoli jiný – ale pořád příliš daleko na to, abych mohla být jeho partnerkou.
Když jsem potkala jiného, pořád jsem myslela na něj
Až kolem třicítky jsem konečně potkala někoho, kdo mě miloval tak, jak jsem si to zasloužila. Byl upřímný, chtěl mě po svém boku, bez otázek, bez tajemství. Po pár měsících mě požádal o ruku. Když jsem o tom řekla svému bývalému šéfovi, popřál mi štěstí a navrhl, že by bylo lepší se přestat vídat. Souhlasila jsem, i když mě to uvnitř bolelo. V hloubi duše jsem si přála, aby to byl on, kdo mě požádá o ruku. Aby mě konečně přiznal, postavil se za mě. Ale nestalo se to.
Láska, kterou jsem nikdy nahlas nepojmenovala, mě stále tíží
Dnes jsem vdaná, žiju spokojený život, mám muže, který mě miluje. Ale někdy, v tichu večera, se mi vybaví ten druhý. Ten, ke kterému jsem kdysi cítila všechno – a nikdy jsem to neřekla nahlas. Přemýšlím, co by se stalo, kdybych tehdy našla odvahu. Možná by nás to zničilo. Možná by to bylo osvobozující. Ale dnes už to nezjistím. Zůstala jen vzpomínka a pocit promarněné šance. A možná i vědomí, že některé lásky nikdy nedozrají, protože zůstanou navždy zamčené vevnitř.
Text byl zpracován na základě příběhu čtenářky, která jej předala redakci. Fotografie jsou pouze ilustrační a jména osob byla na žádost čtenářky pozměněna.
