Bylo mi pětadvacet a pracovala jsem ve své první větší firmě. On byl mým nadřízeným – starší, klidný, charismatický muž, který měl ve firmě přirozený respekt. Než jsme se sblížili, uplynulo pár měsíců. Všechno to začalo nenápadně: pohledy, drobné narážky, pozvání na skleničku. Nakonec jsme skončili u mě doma. Nešlo o žádný oficiální vztah. Jen jsme se vídali, kdykoli to šlo, a před okolím všechno tajili. Ze začátku mi to nevadilo. Ale postupem času jsem si uvědomila, že ho nechci mít jen napůl.
Tichá naděje, kterou jsem si nedovolila vyslovit
Když mi jednou oznámil, že se jeho přítelkyně po dvou letech vrací ze zahraničí, ztuhla jsem. O žádné partnerce do té doby nemluvil. Překvapilo mě to, ale zachovala jsem tvář. Po jejím návratu jsme se na čas přestali vídat – ale ne nadlouho. Náš vztah se znovu rozjel a ten scénář se opakoval. On střídal partnerky, já měla jiné známosti, ale přitahovalo nás to k sobě zpátky. Nikdy jsem se ale neodhodlala říct mu, co k němu doopravdy cítím. Mlčela jsem. A on mlčel také.
Byla jsem mu oporou, ale nikdy ne prioritou
Během let jsme se vídali nepravidelně, ale intenzivně. Věděla jsem o něm víc než jeho kolegové i partnerky. Svěřoval se mi s osobními věcmi, radil se o práci, věřil mi. Byla jsem pro něj někdo, komu důvěřuje. Ale zároveň někdo, koho nikdy veřejně nepřiznal. Cítila jsem se rozpolcená – částečně šťastná, že jsme si tak blízko, ale zároveň zraněná, že nejsem ta „oficiální“. Každou chvíli jsem doufala, že jednoho dne pochopí, že já jsem ta pravá. Ale sama jsem mu nikdy nedala šanci to vědět.
Vdala jsem se, ale on zůstal v mém srdci
Když jsem se blížila ke třicítce, poznala jsem muže, který mě miloval bez podmínek. Věděl, co chce, vážil si mě, a po několika měsících mě požádal o ruku. Souhlasila jsem. Svému nadřízenému jsem to oznámila – bylo to pro mě těžší, než jsem čekala. Popřál mi štěstí a řekl, že bychom se už neměli vídat. Přikývla jsem. Věděla jsem, že to dává smysl. Ale v hloubi duše jsem toužila, aby právě on byl tím, komu budu říkat „ano“.
Zůstala jsem s tím sama, jen ve své hlavě
Od té chvíle uplynulo několik let. Můj manžel je hodný, náš vztah je klidný, spolehlivý, možná i láskyplný. Ale někde uvnitř mě pořád zůstává obraz jiného muže. Často přemýšlím, co by se stalo, kdybych mu tenkrát řekla pravdu. Kdybych překonala strach a ukázala mu, co k němu cítím. Možná by náš vztah skončil. Ale možná by se stal něčím víc. To už se nikdy nedozvím. Dnes už jsem jen žena, která milovala, ale nikdy to neřekla nahlas.
Text byl zpracován na základě příběhu čtenářky, která jej předala redakci. Fotografie jsou pouze ilustrační a jména osob byla pozměněna.
