Bylo to pozvání, které jsem přijala s radostí. Můj manžel měl pracovní víkend a kamarádka mě pozvala k nim domů – já a děti jsme si měli užít společný čas, trochu si odpočinout a popovídat si. Byly jsme kamarádky už několik let, spojily nás naše děti i podobný pohled na život. Dlouho jsem nezažila tak přirozené a pevné ženské přátelství. Jenže z toho víkendu, který měl být pohodovým útěkem od každodenní rutiny, se stal okamžik, na který nemůžu zapomenout. A který navždy změnil nejen můj vztah ke kamarádce, ale i mou víru v to, co o lidech vím.
Přátelství, které mělo pevné kořeny
Poznaly jsme se ve školce. Naše děti si padly do oka, a s nimi i my dvě. Ze začátku jsme spolu jen postávaly na hřišti, ale rychle jsme si zvykly vídat se častěji. Společné procházky, káva u jednoho z nás doma, sdílené starosti i radosti, povzdechy nad nevyspáním a chaosem běžných dnů. Vlastně jsme se staly součástí života té druhé. Když se pak její rodina odstěhovala o pár kilometrů dál, kontakt jsme nepřerušily. Naopak – snažily jsme se najít si čas, abychom zůstaly blízko. O to víc mě potěšilo, když mě pozvala k nim na víkend. Děti byly nadšené, já taky. Nečekala jsem, že z toho vznikne noční můra.
V pátek odpoledne jsme dorazili. Dům byl útulný, děti se rozběhly po zahradě a my s kamarádkou jsme si daly kávu a probíraly všechno možné. Její manžel byl doma, mile se zapojil do příprav večeře, bavil se s dětmi. Všechno působilo příjemně, uvolněně. Večer jsme si otevřeli láhev vína, povídali si ještě chvíli, ale nikdo nepil víc, než by bylo zdrávo. V noci jsem s dětmi ulehla do pokoje, který nám připravili. A usnula jsem klidně, s vědomím, že jsem mezi přáteli.
Neplánované dítě, společný dům, rozbitý život
Dotyk, který změnil všechno
Probudil mě nejasný pocit. Jakoby mě někdo hladil po rameni. Nejprve jsem se polekala, jestli se neprobudilo některé z dětí. Ale když jsem se probrala úplně, ztuhla jsem. Vedle mé postele stál její manžel – úplně nahý. A sahal na mě. Nejdřív jsem nebyla schopná udělat nic. Tělo mi zkamenělo, mozek zpanikařil. A pak jsem jen tiše, ale důrazně zasyčela, ať okamžitě odejde, nebo vzbudím děti i kamarádku. Naštěstí se lekl a utekl. Dveře se tiše zaklaply a já zůstala ležet, neschopná se pohnout. Srdce mi bušilo tak hlasitě, že jsem se bála, že vzbudím děti. V hlavě mi vířily myšlenky, ale žádná nedávala smysl. Nemohla jsem uvěřit, že se to opravdu stalo.
Hra na normálnost
Když se konečně rozednilo, vstala jsem jako ve snu. Snažila jsem se tvářit normálně, ale v žaludku jsem měla kámen. U snídaně jsem se vymluvila, že musím domů, že mám spoustu práce. Kamarádka mě ještě zvala na oběd, nechápala, proč najednou tak pospíchám. Její manžel tam stál, naléval si kávu, choval se naprosto normálně. Jako by se nic nestalo. To mě znechutilo snad ještě víc než ten noční incident. Neměla jsem sílu cokoli říct. Jen jsem se rozloučila, zabalila děti a jela domů.
Teprve v bezpečí domova jsem to mohla celé vstřebat. Vyprávěla jsem všechno manželovi. Mlčel, když jsem mluvila, a pak mi poradil, abych k nim už nechodila a kamarádce nic neříkala. Prý by to mohlo být nebezpečné, mohla by mi přestat věřit, nebo se její manžel pokusit to celé překroutit. Věřila by mi? Neotočilo by se to proti mně? A co kdyby mu to odpustila – nebo hůř, mi nevěřila a obvinila mě, že si vymýšlím?
Mlčet, nebo říct pravdu?
Od té doby jsem se jí neozvala. A ona také ne. Občas si říkám, že třeba něco vycítila. Jindy zase, že možná nic netuší a pořád mě považuje za blízkou přítelkyni. A já jsem uvízla mezi dvěma pravdami. Jednou, která by mohla zničit přátelství i její vztah. A druhou, kterou mlčky nosím uvnitř, a která mě sžírá čím dál víc. Vím, že tím, že mlčím, chráním hlavně sebe. Ale nechráním ji. A nevím, jestli to dokážu dál unést.
Mateřství mě nenaplňuje. A bojím se to přiznat i sobě
Jeho tvář mám před sebou pokaždé, když otevřu chat s kamarádkou. Pokaždé, když se mi chce jí napsat. Pokaždé, když mi chybí naše rozhovory, ta přirozená blízkost. Jenže teď už vím něco, co se nedá zapomenout. A obávám se, že se to nikdy nezapomene. Jako bych na sobě pořád cítila ten dotek – a zároveň vinu, že o tom mlčím.
Ticho, které tíží víc než slova
Každý den váhám. Znovu a znovu přemítám, co je správné. Říct pravdu a riskovat, že mě nenávratně odvrhne? Nebo mlčet a žít s tím, že jsem zatajila něco, co by mohla – a možná měla – vědět? Nejsem si jistá, co je horší. Jen vím, že to ticho tíží. A že mě pronásleduje ve snech, v myšlenkách, v každé zprávě, kterou jí nenapíšu.
Po deseti letech manželství mě podvedl. Mám mu teď říct, že čekám dítě?
Jména byla na přání čtenářky změněna. Fotografie je ilustrační.
