Když jsme se s manželem poznali, shodli jsme se na tom, že chceme rodinu. Nevadila mi představa větší smečky dětí – klidně tři nebo čtyři. On ale měl jen jeden jediný sen: mít dceru. Teď máme pět synů, a jeho přání zůstává stále stejné. Jenže s každým dalším těhotenstvím začínám místo radosti cítit spíš tíseň. Co když se znovu nenaplní jeho sen? A co když se z té touhy po holčičce stane něco víc – něco, co už nedokážu unést?
Rodina, která roste, a přání, které přetrvává
Deset let jsme budovali naši rodinu, dům, zázemí. Máme pět zdravých synů, kteří zaplnili náš domov smíchem, nepořádkem a životem. Manžel je zodpovědný, pracovitý, nikdy nám nic nechybělo. Ale i když často říká, jak je šťastný, jeho sen o dceři se nikdy úplně neztratil. Při každém těhotenství v jeho očích vidím naději, že tentokrát to vyjde. Že to bude ona. Holčička, kterou si vysnil už dávno. Mně osobně nikdy tolik nezáleželo na tom, jestli je dítě kluk nebo holka – hlavně že je zdravé. Ale jemu na tom záleží čím dál víc. A já to začínám vnímat jako tlak.
Miluju jiného, ale manžel mi nabídl nový začátek
Ticho, ve kterém roste strach
Znovu jsem těhotná. Ještě jsem mu to neřekla. Dřív bych se nemohla dočkat, až mu tu zprávu oznámím, ale teď… teď mě přepadá strach. Co když to bude další syn? Co když jeho zklamání bude větší než radost z nového života? Sama bych dalšího kluka přijala s otevřenou náručí, ale vím, že on by se s tím těžko smiřoval. Představuji si, jak se bude tvářit. Co řekne. A jestli pak nepřijde věta: „Zkusíme to ještě jednou.“
Čtyřikrát jsem potratila. Vždycky v začátcích těhotenství. Nikdy jsme nezjistili pohlaví, ale v těchto těhotenstvích jsem se cítila jinak – slabší, víc nemocná. Měla jsem nízký tlak, extrémní nevolnosti. V hlavě mi to pořád zní: Co když to byly holčičky? Co když moje tělo prostě dceru nepřijme? Možná je to jen domněnka, ale těžko se jí zbavit.
Pocit, že nic nebude dost
Tenhle strach mě doslova pohlcuje. Nemůžu spát, pořád na to myslím. Ne kvůli sobě – ale kvůli němu. Bojím se, že nikdy nebude spokojený. Že i kdybychom měli deset dětí, pořád to nebude „ona“. Že za každým „gratulujeme k chlapečkovi“ se bude skrývat hořkost a zklamání. Přitom máme tolik – zdraví, lásku, děti. Tolik lidí by dalo cokoliv za to, co máme my. Ale přesto cítím, že v jeho očích něco chybí. A začínám se ptát, co to udělá s naším vztahem.
Manžel mé nejlepší kamarádky mě svádí. Mám jí to říct?
Co když řeknu ne?
Bojím se, že jednoho dne řeknu dost. Že řeknu: „Ne, další dítě už nechci.“ A že právě v tu chvíli ho ztratím. Co když si pak řekne, že si dceru pořídí jinde? Že já jsem ta, která mu nedokázala splnit sen? Těch pět synů, které máme, by mi nikdy nedovolilo zůstat sama. Ale zůstala bych sama jako žena. A tahle představa mě děsí. Připadám si jako rukojmí cizí touhy, která není moje. Jako kdybych byla jen prostředek, ne partnerka. A přitom chci být milovaná taková, jaká jsem. Ne ta, která musí porodit přesně to, co si druhý vysnil.
V tichu mezi nádechy
Sedím v kuchyni, piju studený čaj a přemýšlím, kdy a jak mu to řeknu. Větu: „Čekáme dítě.“ Větu, která by měla být šťastná, ale která teď nese tolik obav. Možná to bude dívka. A možná ne. Možná to vůbec není důležité. Ale já potřebuji vědět, že ať už se narodí kdokoli, nebude to další splněný nebo nesplněný sen. Bude to naše dítě. A že mě bude milovat i tehdy, když žádná holčička nikdy nepřijde.
Manžel mé kamarádky mě svádí. Mám jí to říct?
Text vznikl na základě skutečného příběhu čtenářky. Jména osob byla změněna a fotografie jsou pouze ilustrační.
4o
