Dlouholeté přátelství se může otřást i ve chvíli, kdy by to člověk nejméně čekal. Tím spíš, když hrozbu nepředstavuje cizí člověk, ale někdo z blízkého kruhu. Můj příběh začal zcela nevinně – běžné návštěvy u mojí nejlepší kamarádky, se kterou jsme se znaly už od základní školy. Prožily jsme spolu dospívání, stáli jsme si po boku v těžkých chvílích a plánovaly budoucnost plnou romantiky a ideálních mužů. Jenže život se málokdy drží scénáře, který si vysníme.
Rozdílné životy, stejné pouto
Zatímco já jsem si prošla rozvodem a dnes vychovávám malé dítě, ona se před rokem vdala a žije v pohodlném, zabezpečeném světě. Přestala pracovat ještě před svatbou a její manžel ji štědře podporuje – pracuje jako ředitel v rodinné firmě a zdá se, že jim nic nechybí. Kamarádka vypadá skvěle, sportuje, pečuje o sebe, působí sebevědomě a ženské. Oproti tomu já si připadám jako obyčejná máma v legínách a mikině, která každou korunu obrací dvakrát.
Přesto mezi námi nikdy nevznikla závist. Pořád jsme si byly blízké, vždy se našel důvod k návštěvě, k upřímnému rozhovoru nebo prostému sdílení běžných dní. Jenže něco se změnilo. A ten zlom nepřišel mezi námi – ale přišel skrze jejího manžela.
Manžel mé kamarádky mě svádí. Mám jí to říct?
Nevítaná pozornost
Všechno začalo nenápadně. Nejprve to byly jen lehce dvojsmyslné poznámky, u kterých jsem si říkala, že je to možná jen špatně zvolený humor. Jenže s každou další návštěvou se jeho chování posouvalo. Pohlazení po ruce, letmé doteky, úsměvy, které trvaly o vteřinu déle, než by měly. Během poslední návštěvy zašel tak daleko, že na mě čekal před toaletou, strčil mi do ruky papírek s jiným telefonním číslem a poznámkou, že se můžu „někdy stavit, i když bude jeho žena pryč“.
Stála jsem tam s tím lístkem v ruce, jako by mi někdo dal do dlaně klíč ke dveřím, které nechci nikdy otevřít. Bylo mi z něj špatně – ne jen proto, co navrhoval, ale hlavně kvůli mé kamarádce. Byla jsem v šoku, že člověk, který se k ní chová s obdivem a úctou, má tu drzost dělat takové věci za jejími zády. A ještě právě mně.
Proč zrovna já?
Přiznávám, že jsem to chvíli vztahovala na sebe. Co na mně vidí? Proč to dělá? Kamarádka má všechno – krásu, charisma, postavu, pohodlí domova. Já jsem rozvedená, unavená máma, která nemá čas na kosmetiku, natož na svádění mužů. Jenže právě tohle mě znepokojuje nejvíc – protože pokud si dovoluje na mě, co všechno si dovoluje jinde?
Její dokonalý manžel mi dělá návrhy. Mlčet, nebo jí to přiznat?
Snažím se s ním od té doby co nejméně potkávat. Když je doma, návštěvy raději odkládám. Ale nejde to donekonečna. Kamarádka si všímá, že se chovám jinak. Vím, že dřív nebo později budu muset něco udělat.
Mlčet, nebo říct pravdu?
Dilema je jasné: pokud jí to řeknu, riskuji, že mi nebude věřit. Může si myslet, že žárlím, že chci rozbít jejich vztah. On to určitě popře, možná mě dokonce obviní, že jsem si to celé vymyslela. A naše přátelství? To se může rozpadnout na prach. Ale když budu mlčet, budu každou další chvíli přemýšlet, jestli to samé nezkouší na jinou. Nebudu schopná být v její blízkosti bez pocitu viny.
Rozhodnutí je těžké. Zatím jsem jen stáhla nohu z plynu, vyhýbám se mu a snažím se udržet bezpečnou vzdálenost. Ale dlouhodobě to není řešení.
Když se syn narodil, začala jsem pochybovat, kdo je jeho otec.
Přátelství, které má cenu chránit
Nevím, co bude dál. Možná se jednouberu odvahu a řeknu jí pravdu. Možná se rozhodnu to nechat být – ale jen pokud budu mít jistotu, že to nikdy nebude mít následky. Zatím se učím chránit sama sebe a zároveň nezradit člověka, na kterém mi záleží.
Přátelství, které trvá od dětství, je vzácné. A právě proto si zaslouží upřímnost – i když bolí. Ještě nevím, jak tu upřímnost zabalím. Ale vím, že dřív nebo později s tím budu muset něco udělat.
Text byl zpracován na základě příběhu čtenářky. Jména osob byla změněna a fotografie jsou pouze ilustrační.
