S přítelem jsme spolu už sedm let. Sedm let lásky, sdílených radostí a drobných starostí, které k životu ve dvou patří. Za tu dobu jsme společně vybudovali domov, prožili krásné chvíle a teď čekáme naše první dítě. Všechno by mohlo být perfektní. Měla bych být šťastná, měla bych se těšit na budoucnost. Ale ve mně je už dlouho prázdnota. Tichý, neviditelný stín, který mě pronásleduje od samého začátku našeho vztahu. A ten stín má konkrétní podobu – jsou to jeho rodiče. Lidé, kteří mě nikdy nepřijali.
První návštěva, která všechno pokazila
Seznámili jsme se na zábavě přes společné známé. Byl okouzlující, vtipný a pozorný. Hned jsme si padli do oka. Zamilovala jsem se rychle a s nadějí na krásnou budoucnost. Po pár měsících mě pozval k sobě domů, kde jsem měla poprvé poznat jeho rodiče. Byla jsem trochu nervózní, ale věřila jsem, že to bude příjemné setkání. Moje rodina ho přijala bez problémů, proč by to mělo být jiné u něj?
Ale když jsem dorazila, jeho rodiče se ke mně chovali, jako bych tam vůbec nebyla. Neodpověděli na pozdrav, neprojevili žádný zájem, dokonce se bez jediného slova zavřeli ve svém pokoji. Přítel se mnou šel raději nahoru do svého patra a řekl mi, ať si z toho nic nedělám. „Jsou prostě takoví,“ řekl s úsměvem. Ale já cítila něco jiného. Pocit, že jsem vetřelec v jejich domě.
Bez křiku, bez důvodu. Prostě mě přestal chtít.
Zkoušela jsem to chápat. Možná jsou jen stydliví, možná potřebují čas. Ale s každou další návštěvou se situace neměnila. Jeho rodiče mě dál ignorovali. Nezeptali se na nic, nezajímali se, kdo jsem, odkud pocházím, co mě baví. Když jsem tam jednou zůstala přes víkend, jeho matka se ani nenamáhala něco uvařit. Prostě se zavřeli ve svém pokoji. A já se cítila jako vzduch.
Život v ústraní – a přítel, který to neřeší
Říkala jsem si, že se to změní, až si pořídíme vlastní bydlení. Věřila jsem, že když nebudeme v jejich bezprostřední blízkosti, atmosféra se uvolní. Že si na mě třeba zvyknou, že si mě oblíbí. Ale nic se nezměnilo. Ani když jsme jim oznámili, že čekáme dítě, neprojevili žádný zájem. Nezeptali se, kdy se má narodit, jestli čekáme holčičku nebo chlapečka. Bylo to, jako by jejich vnouče pro ně neexistovalo.
Přítel jejich chování vždycky bagatelizoval. „Jsou prostě rezervovaní. Vždycky takoví byli.“ Ale pro mě to nebylo jen o rezervovanosti. Byla to chladná zeď, proti které jsem narážela pořád dokola. A přítel? Ten se raději tvářil, že se nic neděje. Když jsem chtěla něco probrat s jeho rodiči, musel to řešit on. Se mnou se jednoduše odmítali bavit.
Ztratila jsem nejlepší kamarádku. A důvodem je její dítě.
Hledala jsem chybu v sobě
Čím víc mě ignorovali, tím víc jsem o sobě pochybovala. Nikdy jsem s lidmi problémy neměla. S rodinami mých bývalých partnerů jsem vždy vycházela skvěle. Byla jsem zvyklá na společné večeře, rodinné oslavy, přátelská setkání. Ale tady? Tady jsem byla vzduch. Hledala jsem chybu v sobě. Byla jsem příliš upovídaná? Příliš tichá? Mohla jsem něco říct špatně?
Jednou jsem se odhodlala a zeptala se přítele přímo: „Myslíš, že mě nemají rádi?“ Jen pokrčil rameny. „Jsou prostě takoví. A vždycky byli. Nedělej si s tím hlavu.“ Ale já si hlavu dělala. Stále více mě to trápilo. Viděla jsem, jak jeho rodiče vítají jeho sourozence, jak se smějí, jak s nimi tráví čas. Ale když jsem byla já v místnosti, bylo to jako by někdo zhasl světlo.
Budoucnost, která mě děsí
Teď čekáme dítě. Mělo by to být šťastné období. Měli bychom plánovat, těšit se, přemýšlet o tom, jaké to bude. Ale já mám jen strach. Strach, že i naše dítě bude pro ně vzduch. Že bude vyrůstat v prostředí, kde ho prarodiče ignorují. A co hůř – že můj přítel jednou převezme jejich chladný přístup. Že si jednou řekne, že ignorovat, co cítím, je normální. Že se mě nikdy nezastane.
Někdy přemýšlím, jestli jeho předchozí vztahy skončily právě kvůli jeho rodičům. Jestli i jiné ženy čelily stejnému chladu, stejné ignoraci. A jestli se rozhodly odejít, protože už to dál neunesly. Nevím, jak dlouho to zvládnu já. Mám ho ráda, miluji ho. Ale jak dlouho mohu být v jeho světě jen vzduch?
Tváří se jako dokonalý partner. Ale doma je to peklo
Mám zůstat, nebo odejít?
Sedím v naší ložnici a dívám se na dětskou postýlku, kterou jsme společně postavili. Měla bych cítit radost. Měla bych být šťastná. Ale místo toho mám v očích slzy. Čekáme dítě. A já mám pocit, že už teď ztrácím rodinu, kterou jsem nikdy neměla. Rodiče mého přítele mě nikdy nepřijali. A já nevím, jestli s tím dokážu žít. Možná jednou odejdu. Možná se rozhodnu, že láska nestačí.
Ale teď? Teď jen čekám. Čekám na to, jestli se někdy něco změní. Čekám na důkaz, že nejsem jen vzduch.
Text vznikl na základě skutečného příběhu čtenářky. Jména osob byla změněna a fotografie jsou pouze ilustrační.
