Když jsem ho poprvé potkala, připadal mi jako dokonalý muž. Vysoký, pracovitý, spolehlivý. Byl přesně tím, co jsem si vždycky myslela, že chci – mužem, na kterého se můžu spolehnout. Kromě své práce chodil i na brigády, sám postavil dům, ve kterém teď žijeme, a byl ochotný udělat cokoliv pro naši společnou budoucnost. Jeho odhodlání mě okouzlilo. Vždycky jsem si říkala, že takový muž je výhra. Jenže časem jsem zjistila, že mě takoví muži vlastně nudí.
Všechno bylo perfektní. Možná až příliš. Když mi podával ruku a říkal, že mě nikdy nezklame, že se o mě vždycky postará, cítila jsem teplo a bezpečí. Ale to teplo se postupně proměnilo v dusivý plášť. Nebyla to jeho vina. Nikdy mi nic neudělal, nikdy mě nezranil. Ale já jsem po čase zjistila, že vedle něj pomalu mizím.
Nečekané těhotenství, nečekaná rozhodnutí
Než jsem mu stihla říct, že náš vztah nefunguje, zjistila jsem, že jsem těhotná. Bylo to jako studená sprcha. Místo toho, abych si připadala šťastná, cítila jsem tíhu. On byl nadšený, objímal mě, plánoval budoucnost, mluvil o dětském pokoji, o tom, jak bude skvělý táta. A já? Já jsem se bála. Chtěla jsem mu říct pravdu, že ho nemiluju, že to mezi námi není takové, jak by mělo být. Ale jeho štěstí mě přemohlo. Rodiče nám gratulovali, přátelé zářili radostí. A já jsem se rozhodla zůstat. Přesvědčila jsem sama sebe, že možná po čase najdu znovu to, co jsem kdysi cítila.
Ale už během těhotenství jsem potkala jiného muže. Muže, který mě okamžitě přitahoval. Nebylo mezi námi nic. Jen pohledy, rozhovory, tiché porozumění. Ale to napětí mezi námi mě probouzelo. Když jsem byla s ním, cítila jsem se živá. A když jsem se vrátila domů k příteli, všechno se mi zdálo šedivé.
Dítě, které mělo všechno změnit
Po porodu se situace nezlepšila. Narodila se nám zdravá dcera, krásná a usměvavá. On ji miloval od prvního okamžiku. Držel ji v náručí, zpíval jí, staral se o ni, vstával k ní v noci. A já? Já jsem se cítila jako cizí. Mateřství mě nenaplňovalo tak, jak jsem si představovala. Noční vstávání a kojení mě nebavilo, a tak jsem začala odsávat mléko, aby ji mohl přítel krmit lahví. Každé ráno jsem se dívala na jeho unavený obličej a na svou prázdnou tvář v zrcadle.
A mezitím jsem se začala znovu scházet s tím druhým mužem. S mužem, který ve mně probouzel touhu. Příteli jsem tvrdila, že jdu ven s kamarádkou, a on malou hlídal. Byl šťastný, že mi dává prostor, že mě podporuje. A já jsem žila ve lži. V noci jsem se vracela domů a dívala se na něj, jak spí vedle naší dcery. A cítila jsem jen prázdnotu.
Bezpečí, které mě dusí
Přítel je dokonalý. Máme krásný dům, který sám postavil. Máme finanční zázemí, o které se stará on. Je skvělý otec, starostlivý partner. Nikdy mi nic nevyčítá, nikdy na mě nekřičí. Dává mi prostor, věří mi. Když jsem unavená, postará se o malou. Když mám špatnou náladu, obejme mě a řekne, že všechno bude dobré. A já? Já mu jen mlčky přikyvuju.
Vím, že by mě okolí odsoudilo. Že mám všechno, co by si žena mohla přát. Ale co mám dělat, když ho jednoduše nemiluju? Když každé jeho milé gesto ve mně vyvolává jen pocit viny? Když mě jeho láska svírá jako pouta? Přítel je spokojený, z malé je nadšený. A já? Já se těším jen na chvíle, kdy si najdu výmluvu a můžu odejít.
Čekání na únik
Vlastně si říkám, že mám všechno, co potřebuji. On se stará o domácnost a dítě, já mám finanční zázemí a čas na svůj vlastní život. Možná počkám, až dcera trochu povyroste a budu se moci osamostatnit. Možná počkám, až potkám někoho, kdo bude zajištěný a zároveň mě bude přitahovat. Do té doby zůstanu s přítelem. On o ničem neví, je spokojený. A koneckonců je to i jeho dítě. Tak proč by se nestaral?
Ale uvnitř mě roste prázdnota. Každý jeho úsměv je mi připomínkou toho, že já už se neusmívám. Každý jeho dotek je mi důkazem, že to, co by mělo být láskou, je jen klam. A já nevím, jak dlouho ještě vydržím žít tenhle dvojí život.
Text vznikl na základě skutečného příběhu čtenářky. Jména osob byla změněna a fotografie jsou pouze ilustrační.
