Seděla jsem ve svém oblíbeném křesle, hrnek čaje chladl v dlaních, a já znovu přemítala nad otázkou, která mě poslední roky tížila víc, než jsem si byla ochotná přiznat. Proč všechny ženy zbožňují mého manžela? Co na něm vidí, co já už po těch letech přehlížím, nebo co jsem si možná nikdy nepřipouštěla?
Téměř dvacet let jsme spolu – dvě dekády, během kterých jsme prošli vším možným. Láskou, krizemi, stěhováním, nemocemi, smíchem i vyčerpáním. A přesto… i dnes, když s ním vejdu do místnosti, je to jako by se rozsvítilo světlo. Všechny oči se k němu stočí, někdo ho pozdraví, jiný se zastaví na kus řeči, a ženy… ženy ho sledují tím způsobem, který jsem kdysi znala od sebe.
Kritizoval mě denně. Teď jsem jeho nástupkyně
Okouzlující od prvního momentu
Seznámili jsme se na večírku u známých. Byl přesně ten typ, kterému se lidé sami otevírají. Vtipný, pohotový, s lehkým úsměvem, co nezmizel ani po hodině konverzace. Pamatuji si, že jsem na něj celou dobu koukala – nejen proto, co říkal, ale jak. Ta jeho přirozenost byla odzbrojující. Když mi pak později v noci nabídnul, že mě odveze domů, připadala jsem si jako hlavní postava v romantickém filmu.
Jenže ve filmech málokdy ukážou, co přijde po deseti, patnácti, dvaceti letech.
Ženy se kolem něj stále točí
Nezměnilo se nic. Tedy u něj ne. Stále má tu stejnou jiskru, ten samý šarm, který ho tehdy obklopoval jako neviditelná aura. A ženy – mladší, starší, kolegyně, sousedky – na něj reagují stejně jako tehdy já. Při večeři v restauraci cítím ty pohledy. Při nákupu vidím, jak se na něj prodavačka usměje o vteřinu déle. A na večírcích… na večírcích je to jako přes kopírák. Smích, lichotky, doteky.
Kvůli ní odešel. Ale nebyla krásnější. Jen jiná
Není to jeho vina. Ale mně to trhá srdce.
Začala jsem si klást otázky, které by si žena po dvaceti letech manželství klást neměla. Jsem dost? Všímá si mě ještě vůbec? Je se mnou šťastný? A ještě horší – co když ho jednou nějaká z nich zaujme natolik, že to bude chtít zkusit?
Jedna noc a všechno vyplulo na povrch
Ten večírek byl jen dalším v řadě. Firemní akce, víno, smích, hudba. Stála jsem opodál, když jsem ji zahlédla. Mladá, krásná, až příliš sebevědomá. Byla u něj blíž, než by mi bylo milé, a smála se způsobem, který mě bodl přímo do srdce. Když mu položila ruku na rameno a sklonila se blíž, cítila jsem, jak ve mně něco prasklo.
Nevydržela jsem to. Otočila jsem se a odešla. Ven, do ticha, kde jsem mohla dýchat. Sedla jsem si na lavičku a poprvé po dlouhé době mi tekly slzy. Ne kvůli ní. Ale kvůli sobě. Kvůli všem těm pochybnostem, které jsem v sobě dusila.
Milovala jsem ho bez podmínek. On mě jen, když měl čas
A pak přišel on
Přišel za mnou, i když měl kolem sebe tolik pozornosti. „Proč jsi odešla?“ zeptal se tiše. Podívala jsem se na něj, bez obalu. „Protože už nevím, kde v tom všem jsem já. Jestli mě ještě vůbec vidíš. Jestli jsem pro tebe víc než jen ta, co se vrací domů.“
Na chvíli bylo ticho. Pak si přisedl, chytil mě za ruku a řekl něco, co mě zaskočilo: „Máš pravdu. Nevšímám si těch pohledů, protože se soustředím jen na tebe. A jestli jsem ti to přestal dávat najevo, je to moje vina. Ale nemiluju nikoho jiného. Jen tebe. Vždycky to budeš ty.“
Už ho nevidím jako ostatní
Od té noci jsem si slíbila, že se přestanu bát. Že si přestanu myslet, že to, co je na něm přitažlivé pro ostatní, je hrozba. Protože já mám něco, co žádná jiná nemá. Znám ho. Vím, co si myslí, jak spí, jak se usmívá, když se ráno probudí. Vím, co ho trápí a co ho těší. Mám s ním celý život.
A hlavně – mám jeho lásku. A ta je silnější než pohledy cizích žen.
Text byl zpracován na základě příběhu čtenářky. Jména osob byla pozměněna a fotografie jsou pouze ilustrační.
