Byl to obyčejný večer. Milan seděl v obýváku, očima hypnotizoval televizi, ale bylo jasné, že nevnímá, co se na obrazovce děje. Seděla jsem vedle něj, blízko – a přitom nekonečně daleko. Čekala jsem na pohled, na úsměv, na cokoli, co by naznačilo, že jsme ještě my. Ale přišlo jen ticho. „Milane, co se děje?“ zeptala jsem se tiše. „Nic, Hano. Jen jsem unavený.“ Slova prázdná jako vzduch mezi námi.
Od toho večera to začalo. Ticho, které už nebylo sdílené, ale děsivé. Dusivé. Milan byl fyzicky přítomný, ale duší jako by odcházel každým dnem. Když jsem mluvila, odpovídal jednoslovně, bez emocí. Někdy jen pokrčil rameny. A já jsem si pomalu začala uvědomovat, že žiju vedle člověka, který už se mnou nesdílí svůj svět.
Zradil mě. Tak jsem mu vysála účet – a odletěla k moři
Byli jsme dva. Ale já zůstala sama
Zpočátku jsem hledala rozumné vysvětlení. Tlak v práci, únava, třeba ho něco trápí a nechce o tom mluvit. Ale jak dny plynuly, výmluvy přestávaly dávat smysl. Každý večer byl stejný. On sám, já sama. Ačkoliv jsme žili v jednom bytě, naše cesty se přestaly potkávat. Chtěla jsem s ním odjet pryč, na chvíli vypadnout, být jen my dva. Navrhla jsem, že si vezme dovolenou. Jen zakroutil hlavou. „Nemám chuť.“
Bylo těžké to přijmout. Ještě těžší to pochopit. Nešlo o jinou ženu. Nebylo kam mířit podezřením. Jen ticho. Chlad, který se mezi námi rozprostřel jako mlha. Přemýšlela jsem, jak se dá zachránit něco, co se pomalu, ale jistě rozpadá beze slov.
Když láska nestačí, protože druhý zavře dveře
Jednoho večera jsem sebrala odvahu a řekla mu, že by možná bylo dobré, kdyby si s někým promluvil. „Třeba by ti někdo pomohl,“ řekla jsem tiše, skoro se studem. Zvedl ke mně oči a v tom pohledu bylo něco ledového. „Nemám žádný problém. Nech mě být.“
A tak jsem ho nechala. Ne protože bych se přestala starat. Ale protože už nebylo jak. Bojovat s někým, kdo nechce bojovat sám za sebe, je jako plavat proti proudu, který vás pomalu táhne ke dnu. A já už neměla sílu.
Tichý život skončil, když se naproti nastěhovala Alena
Odešel. Bez slov. Bez rozloučení
Jednoho rána jsem vstala a našla ho v křesle. Seděl, hlavu mírně nakloněnou, oči zavřené. Myslela jsem, že spí. Ale neprobudil se. Po pitvě mi řekli, že trpěl vážnou nemocí. Celou dobu to věděl. A nikomu nic neřekl.
Zpětně mi do sebe začaly zapadat všechny ty útržky ticha, uzavřenosti, unavených očí. Bojoval, ale sám. Odmítl mě pustit k sobě. Držel mě dál ne proto, že bych mu byla lhostejná, ale protože nechtěl, abych ho viděla slabého. A tak zemřel tak, jak poslední měsíce žil – zavřený ve svém vlastním světě.v
Otázky, které už nikdy nedostanou odpověď
Dnes sedím v prázdném bytě a ptám se: mohla jsem udělat něco jinak? Kdybych byla důraznější, kdybych trvala na tom, že se o tom musíme bavit, kdybych ho přinutila, aby se otevřel… mohl ještě žít? Možná ne. Možná jeho osud byl už daný. Ale vím jistě, že moje láska mu nestačila. A že s tím teď musím žít já.
Tchyně mi šmejdila ve věcech. A já ztratila trpělivost
Nejvíc bolí to, že i když jsme byli spolu, zemřel sám.
Text byl zpracován na základě příběhu čtenářky. Jména osob byla pozměněna a fotografie jsou pouze ilustrační.
