Den před návštěvou jsem ležel v posteli a přemýšlel, jestli není nejlepší to celé odložit. Žaludek mi dělal kotrmelce, hlava třeštila a představa, že budu čelit rodičům své přítelkyně s žádostí o ruku, mě děsila víc než maturita. Jenže říct: Promiň, dneska se necítím na to požádat tvoje rodiče o tvoji ruku? To prostě nešlo. A tak jsem se sebral, nasadil nejistý úsměv a vyrazil vstříc své zkoušce dospělosti.
Hned po příchodu jsem pochopil, že to nebude jen formální posezení. U stolu seděl pan Novák, přímý pohled, sepjaté ruce a ticho, které by se dalo krájet. „Takže, Petře… jaké máte úmysly s naší Klárkou?“ zeptal se napřímo, bez zbytečných okolků. Pokusil jsem se vypadat klidně. „Chtěl bych ji požádat o ruku,“ odpověděl jsem co nejdůstojněji. V hlavě mi bušilo, ale navenek jsem si hrál na jistého.
Sestra si adoptovala holčičku. A teď ji odkládá jako přebytečnou věc
Jenže to byl teprve začátek. Následovala série otázek, které připomínaly policejní výslech zkřížený s ekonomickým seminářem. „Jaké máte finanční zajištění?“ „Plánujete hypotéku, nebo vlastní bydlení?“ „Kdy budete mít děti?“ Mezitím paní Nováková s úsměvem servírovala jedno jídlo za druhým – domácí slaninu, chlebíčky, zákusky, koláče. Připadal jsem si jako na svatbě, která se ale koná ještě před zásnubami. A zároveň jako na testu z přežití.
Pálenka a pravda
Když jsem si začínal myslet, že už to horší být nemůže, pan Novák vytáhl láhev domácí pálenky. „U nás v rodině se věci neřeší jen slovy. Pokud to s Klárkou myslíš vážně, tak si připijeme – jako chlapi.“ Nedalo se odmítnout. A tak jsme začali. Každý panák doprovázela další otázka: „Fandíš hokeji?“ „Komu?“ „Kolik si myslíš, že letos vypálím švestek?“ Otázky ztrácely logiku, já ztrácel rovnováhu – a moje sebedůvěra dostávala zabrat.
Doma všechno běží, ale nikdo nevidí, kdo to všechno drží pohromadě
Klára se celou dobu bavila. Seděla vedle své maminky a se smíchem sledovala, jak se snažím ustát rodinnou palbu. Byl jsem nervózní, opilý, ale pořád jsem měl jediný cíl – dokázat, že jsem ten pravý. I když jsem měl pocit, že se podlaha začíná jemně houpat, zhluboka jsem se nadechl a řekl: „Nezáleží na hypotéce ani pálenkách. Záleží mi jen na tom, aby Klára byla šťastná. A pro to udělám všechno.“
Pan Novák se na mě zadíval. Tentokrát ne přísně – ale klidně, možná i s náznakem uznání. „To je to nejdůležitější, synku. Na zdraví,“ řekl. A nalil poslední panák. Pak dodal s úsměvem: „Ale tu hypotéku myslíme vážně.“
Ano
Když jsem večer seděl vedle Kláry, stále trochu opilý, ale šťastný, vytáhl jsem prstýnek. Zvládl jsem to – a i když možná ne podle etikety, rozhodně podle srdce. „Vezmeš si mě?“ zeptal jsem se, a její úsměv byl to nejkrásnější, co jsem kdy viděl. „Ano,“ řekla.
Mají mě rádi. Ale moje děti? Jako by nebyly
Pak se na mě podívala s úsměvem: „Víš, že u nás se zásnuby slaví minimálně třemi panáky?“ A já se rozesmál. Ten večer jsem pochopil, že láska nejsou jen krásná slova – ale taky švestková pálenka, rodinné testy, nervy na pochodu a smích, který vydrží až do rána.
Text vznikl na základě skutečného příběhu čtenáře. Jména osob byla pozměněna, fotografie jsou pouze ilustrační.
