Můj manžel mě kdysi okouzlil tím, jak uměl zaplnit prostor. Jeho charisma bylo nakažlivé, uměl si získat lidi během pár minut. Smál se, rozdával komplimenty, a já jsem si připadala po jeho boku výjimečně. Věřila jsem, že ten šarm je prostě součást jeho osobnosti – něco, co patří i k našemu vztahu. Jenže časem jsem pochopila, že tahle jeho „přirozenost“ mě začíná ničit.
Komu patří jeho úsměvy?
Zpočátku to vypadalo nevinně. Jeden úsměv navíc, narážka, lichotka. Pak se přidaly pohledy, doteky po ruce, zájem, který už nebyl jen přátelský. Na večírcích se až podezřele často věnoval jiným ženám, a zatímco mě sotva políbil na přivítanou, jiné obdařil širokým úsměvem a zájmem, který mě bodal někde uvnitř. Tvrdil, že přeháním, že je to „jen sranda“. Ale pro mě to sranda nebyla.
Mají mě rádi. Ale moje děti? Jako by nebyly
Prosby, sliby a opakování
Když jsem mu řekla, jak moc mě to trápí, slíbil, že si dá pozor. Řekl, že mě miluje, že si se mnou nechce nic pokazit. Jenže ta slova neměla váhu. Vydržel pár dní – možná týden. A pak všechno začalo znovu. Jedna hezká žena v jeho blízkosti a já věděla, že se to zopakuje. Už jsem ani nepotřebovala sledovat. Stačilo mi, jak se vedle mě najednou proměnil – ožil, zatímco doma byl často unavený a bez zájmu.
Co mají ostatní, co já ne?
Začala jsem o sobě pochybovat. Přestala jsem se cítit krásná. Nehledala jsem už komplimenty od něj – jen ticho a výmluvy. Ve chvílích, kdy jsme byli sami, jsem přemýšlela, jestli jsem ho přestala přitahovat. Jestli jsem pro něj po letech jen jistota – ale už ne žena, kvůli které by se mu rozbušilo srdce. A co hůř – jestli jsem ho vůbec ještě někdy tak vzrušovala, nebo to všechno bylo jen iluze.
Nic konkrétního. A přesto tolik bolesti
Nikdy jsem ho nepřistihla při nevěře. Nemám žádný důkaz. Ale bolest, kterou cítím, je skutečná. Není to o podvádění. Je to o tom, že i když vedle mě sedí, jeho pozornost patří jinam. Jiným očím. Jiným úsměvům. Jiným ženám. A já jsem ta, která se doma stará o všechno ostatní – o děti, o domov, o klid. Ale on si nevybral mě, když chtěl být „přítomný“.
Sestra si adoptovala holčičku. A teď ji odkládá jako přebytečnou věc
Možná je čas přestat doufat
Pořád váhám. Miluju ho. Ale neumím žít s tím, že jsem ta druhá – i když jsem jeho žena. Nechci zbytek života prožít ve stínu jiných. Nechci být tou, která každý den přemýšlí, jestli by si mě vybral znovu. Pokud mu nestačím taková, jaká jsem, možná je čas odejít dřív, než mě ztratí úplně.
Doma všechno běží, ale nikdo nevidí, kdo to všechno drží pohromadě
Text vznikl na základě skutečného příběhu čtenářky. Jména osob byla změněna a fotografie jsou pouze ilustrační.
