Když jsem si svého muže brala, věřila jsem, že budeme tým. Dva lidé, kteří se navzájem podporují, pomáhají si a drží spolu, i když přijde únava, rutina nebo chaos každodennosti. Dnes, po letech manželství a dvou dětech, už tenhle sen připomíná spíš vzdálenou vzpomínku než realitu. A i když nechci naši rodinu opustit, nemůžu si pomoct – připadám si jako žena, kterou nikdo nevidí. Jako někdo, kdo všechno zařídí, ale nikdo mu nikdy nepoděkuje.
Ráno začíná, když ostatní ještě spí
Každý můj den začíná dřív než ostatní. Vstávám potichu, připravuji snídani, chystám dětem věci, organizuji den. Když pak všichni odejdou nebo se rozjedou své dny, já mám v hlavě už další seznam: nákup, práce, úkoly, večeře, praní, úklid, plánování, zařizování. Večer bývám vyčerpaná, ale pořád běžím dál. V tichosti. Bez pauzy. Bez „děkuju“.
Mají mě rádi. Ale moje děti? Jako by nebyly
On si žije svůj pohodlný život
Můj muž přijde domů, sedne si k televizi nebo mobilu, občas si jde lehnout. Někdy se jde věnovat svým koníčkům, a to i ve chvílích, kdy já balím svačiny na další den a žehlím školní košile. Nikdy se nezeptá, jaký jsem měla den. Nikdy nenabídne pomoc. Má pocit, že všechno „nějak funguje“. A ono to opravdu funguje – jen díky tomu, že já všechno držím pohromadě.
Slova, která ve mně zůstala viset
Nedávno se mě úplně vážně zeptal, proč už se tolik nesměju. Ta věta mi zůstala v hlavě jako ozvěna. Stála jsem tam s unavenýma očima, v ruce houbičku na nádobí a snažila se pochopit, jak může být tak slepý. Nevidí, že jsem na pokraji sil? Že jedu na doraz, že funguju jako neviditelný motor domácnosti, který nikdo nikdy nepochválí?
Máme dítě, dům a vztah bez hádek. Ale v ložnici je prázdno
Nepotřebuju květiny. Stačilo by „děkuju“
Nechci dárky ani velká gesta. Nepotřebuju slyšet pochvaly za každou večeři. Ale občas bych si přála, aby se zastavil, rozhlédl se a řekl: „Díky, že se o nás staráš.“ Aby pochopil, že když přestanu dělat to, co dělám, celý náš svět se sesype.
Už mě několikrát napadlo: co by se stalo, kdybych jednoho dne prostě nic neudělala? Nepřipravila jídlo, neuklidila, nekoupila toaletní papír. Možná by si konečně všiml. Možná by mu došlo, že to není samozřejmost.
Mlčím. Ale doufám, že jednou uvidí, co nevidí teď
Zatím všechno dělám dál. Pro děti. Pro něj. Pro nás. Ale v koutku duše doufám, že jednoho dne zvedne hlavu od telefonu, podívá se na mě jinak než jen jako na ženu, která je „prostě doma“. Že se jednou zeptá, jak mi může pomoct. A možná… možná pak zase přijde chvíle, kdy se opravdu usměju. Ne z povinnosti. Ale z pocitu, že mě konečně někdo vidí.
Myslela jsem, že dítě nás spojí. Málem nás rozdělilo
Text vznikl na základě skutečného příběhu čtenářky. Jména osob byla změněna a fotografie jsou pouze ilustrační.
