Znaly jsme se od školky. Já a moje kamarádka – nerozlučná dvojka, která si vždycky rozuměla i beze slov. Prožily jsme spolu dětství, pubertu, první vztahy i rozchody. I když jsme se časem vydaly každá jinou cestou, naše přátelství přetrvalo. A když jsme obě téměř současně založily rodinu, zdálo se, že všechno krásně zapadá. Jenže jak se ukázalo, ne všechno se dá plánovat. Její syn byl jiný. A já, i když jsem se snažila pochopit a vydržet, jsem nakonec musela couvnout.
Zpočátku bylo všechno jako dřív
Když se nám narodily děti, bylo to krásné období. Chodily jsme spolu na procházky, na hřiště, sdílely radosti i starosti prvních let mateřství. S jejím partnerem to ale nevydrželo – odešel brzy po narození jejich syna. Ona to zvládla statečně a brzy si našla nového muže. Vypadalo to, že se věci srovnávají. Jenže zároveň se začalo ukazovat, že její malý syn je hodně náročný.
Nejdřív jsem si říkala, že je prostě jen živější. Každé dítě je jiné. Ale jak rostl, začalo to být neúnosné.
Dopis, který mi zlomil srdce: Tajemství, které manžel skrýval celá léta
Hřiště jako bitevní pole
Její syn byl od malička neklidný, ale když trochu povyrostl, jeho chování se vymklo kontrole. Na hřišti mlátil jiné děti, bral jim hračky, vyváděl při každém „ne“. Pokud ho kamarádka napomenula, následoval výbuch. Hysterický pláč, útěky, někdy i facky, které mu dala – a které nic neřešily. Moje děti se ho začaly bát. Nechtěly s ním být v kontaktu, což jsem chápala. A já už neměla sílu stát hodiny vedle křičícího dítěte a tvářit se, že je to v pořádku.
Přestala jsem chodit na hřiště. A kamarádce jsem upřímně řekla proč. Byla jsem unavená. Z jejího syna, z chaosu, ze zoufalé snahy udržet něco, co už nebylo příjemné.
Už jsme si ani nemohly popovídat
Pokusily jsme se sejít jen ve dvou. Věřila jsem, že bez dětí to bude jiné. Jenže kamarádka pokaždé přivedla i syna. „Nemá mi ho kdo pohlídat,“ říkala. Chápu to – jeho otec bydlí daleko, její máma i přítel ho odmítají hlídat. A vlastně se jim nedivím.
Jedno setkání v kavárně se mi vrylo do paměti. Syn dostal pohár, ale stejně spustil scénu. Kopal do stolu, vztekal se, řval. Lidé se otáčeli. My si nemohly ani vypít kávu. A když jsem kamarádce opatrně navrhla, že by možná nebylo špatné poradit se s odborníkem, urazila se. „Je jen živý. A ty se starej o sebe.“
Těhotná s ním, ale na všechno sama: Je vůbec připraven být táta?
Přátelství, které nevydrželo zkoušku
Od té chvíle jsem jí přestala volat. Už mě nelákalo trávit čas v prostředí, které bylo jen o zvládání chaosu. A mrzí mě to. Mrzí mě, že jsme přišly o vztah, který trval celý život. Ale mateřství je někdy i o hranicích. A tahle byla překročená příliš mnohokrát.
Zůstal sám se synem: Matka zmizela, alimenty nikde
Nevím, jestli se naše přátelství ještě někdy obnoví. Možná ano, až její syn povyroste. Možná nikdy. Ale vím, že jsem to zkusila. Že jsem se snažila být chápavá. A že v jednu chvíli už nešlo myslet na minulost, ale jen na klid v přítomnosti.
Text vznikl na základě skutečného příběhu čtenářky. Jména osob byla změněna a fotografie jsou pouze ilustrační.
