Kdysi jsem si představovala, že budu mít klasickou, úplnou rodinu. Muže, se kterým zestárnu, dvě nebo tři děti, jeden domov, jeden směr. Jenže život si vybral jinou cestu. A i když moje cesta byla možná pro někoho nepochopitelná nebo nepohodlná, já vím, že byla moje. A že díky ní mám to, co jsem si vždycky přála – děti. A klid.
První láska, první zklamání
Bylo mi dvacet, když jsem se zamilovala do staršího muže. Byl jiný než kluci z mého okolí – klidný, sebevědomý, mužný. Jenže jakmile jsem otěhotněla, jeho maska spadla. Tlačil mě do potratu, měl problémy s alkoholem, utrácel peníze v hernách. Utekla jsem ještě během těhotenství. Nechtěla jsem takového člověka u svého dítěte. Neuvedla jsem ho do rodného listu a od té doby jsme se neviděli. A víte co? Ani se nikdy nezeptal.
Můj přítel se nemohl rozhoupat. Tak jsem vzala věci do svých rukou
Chtěla jsem sourozence. Ne partnera
Pár let poté jsem si přiznala, že toho „pravého“ možná nikdy nepotkám. Ale touha po tom, aby moje dcera měla sourozence, sílila. Přestala jsem hledat ideálního muže a soustředila se jen na jedno – dítě. Bez vztahu, bez očekávání, bez dramat. Najednou bylo dostatek mužů, kteří si na něco mysleli, ale přitom nebyli tím, co bych si přála na celý život. Jeden z nich byl pohledný, ale bez ambicí. Přesně takový, jakého jsem potřebovala. Otěhotněla jsem, a když jsem si byla jistá, že čekám dítě, vztah jsem ukončila. Ani on se nikdy nic nedozvěděl.
Třetí dítě, stejný scénář
Po čase jsem si řekla, že to zvládnu ještě jednou. Tentokrát jsem už ani neměla iluze. Věděla jsem přesně, co dělám. Opět jsem si vybrala podle vzhledu – žádný charakterový výběr, jen čistá biologie. Arogantní a sebestředný muž, který ani netušil, že se z naší krátké známosti narodí syn. A tak mám dnes dvě dcery a jednoho syna. Každý má jiného otce. A nikdo z těch mužů není součástí našich životů.
Zdědili jsme chalupu snů. Ale s ní i noční můru jménem sousedi
Máme se dobře. A to je, co rozhoduje
Dnes je mi dvaatřicet. Bydlíme v domě mých rodičů, kteří mi pomáhají a děti milují. Nemám partnera a ani ho nehledám. Už netoužím po romantickém modelu vztahu, který mě nikdy nenaplnil. Děti se na otce neptají. Nechybí jim, protože je nikdy nepoznaly. Mají mě, mají prarodiče, mají sebe navzájem. Jsme rodina – možná trochu jiná, ale funkční, klidná a šťastná.
Ne všichni to pochopí. Ale já nelituju
Vím, že někomu může moje cesta připadat nezodpovědná. Možná sobecká. Ale já jsem si každé rozhodnutí promyslela. Věděla jsem, co dělám. A nelituju. Nemusela jsem se trápit v nefunkčních vztazích, nemusela jsem děti vystavovat hádkám a napětí. Mám je, miluju je, dělám maximum pro to, aby byly šťastné. A když se večer doma zavřou dveře, cítím klid. A ten je pro mě víc než papír se jménem otce.
Dcera si vydělává na internetu. Nám se to nelíbí, ale musíme to přijmout
Text vznikl na základě skutečného příběhu čtenářky. Jména osob byla změněna a fotografie jsou pouze ilustrační.
