S tehdejší přítelkyní jsme spolu byli necelého půl roku, když otěhotněla. Říkala, že se chrání, ale antikoncepce selhala. O interrupci nechtěla ani slyšet – a já ji nenutil. Upřímně jsem v té době rodinu ještě neplánoval, ale rozhodl jsem se stát u toho. Vztah mezi námi byl od začátku trochu divoký, jako na horské dráze. Byla impulzivní, dělala věci spontánně, často bez rozmyslu. Někdy to bylo okouzlující, ale taky dost vyčerpávající. O dětech jsme nikdy vážně nemluvili – až do chvíle, kdy jsme na ně byli nuceni začít myslet.
Přestěhovala se ke mně – bydlím v domě s rodiči, ale mám vlastní patro a v přízemí dílnu. Jsem řemeslník a živím se jako OSVČ. V těhotenství byl náš vztah překvapivě klidný. Měl jsem dojem, že se to možná opravdu nějak usadí. Začal jsem se na dítě těšit. I ona mluvila o tom, jak doufá, že jí dítě přinese do života smysl, řád a novou energii. Když se narodil náš syn, byl zdravý a krásný. První týdny byly plné radosti.
Můj přítel se nemohl rozhoupat. Tak jsem vzala věci do svých rukou
Jenže euforie netrvala dlouho. Mateřství ji začalo brzy zmáhat. Pomáhal jsem, jak jsem mohl, ale pracovat jsem musel. Nabízel jsem jí i pomoc od mých rodičů, ale tu odmítala – prý by jí moc mluvili do života a ona chce vychovávat po svém. Pak se začala čím dál častěji vytrácet z domu. Tvrdila, že chodí s kamarádkami, ale nakonec vyšlo najevo, že má jiného muže. Když jsem se jí na to zeptal, nezapírala to. Řekla mi rovnou, že se s ním stěhuje do zahraničí. Prý si mám nechat syna, ona za ním bude jezdit, jak to půjde. Dohodli jsme se, že mi bude měsíčně posílat peníze na výživu. Byla to jen ústní dohoda, nic jsme nesepsali. Věřil jsem jí. Doufal jsem, že nezapomene, že je matka.
Synovi bylo tehdy teprve osmnáct měsíců. Od jejího odjezdu uplynulo půl roku. Ze začátku poslala dvě platby – a pak nic. Vždy se jen vymlouvala. Teď už nezvedá telefon, neodpovídá na zprávy, nereaguje na e-maily. Přesto jsem se dozvěděl, že byla o Vánocích u svých rodičů – a za synem se ani nezastavila.
Zdědili jsme chalupu snů. Ale s ní i noční můru jménem sousedi
S péčí o malého to zvládám díky tomu, že pracuji z domova. Hodně mi pomáhají rodiče, hlavně prakticky. Finančně to ale není jednoduché – táta je v důchodu a máma má jen částečný úvazek. Všechno tak táhnu víceméně sám. A i když se snažím, není to jednoduché. Dítě něco stojí – oblečení, jídlo, školka, léky. Navíc žiji v nejistotě. Bojím se, že se může zčistajasna vrátit a chtít syna odvézt. On je zvyklý na mě a moje rodiče – neumím si představit, že by ho odvedla někam pryč, kamkoli, kde by mu chyběla stabilita.
Nechci boj, jen spravedlnost
Dlouho jsem se snažil vše řešit v klidu. Nechtěl jsem do toho zatahovat úřady nebo soudy. Ale je jasné, že ze strany bývalé partnerky není vůle k domluvě. Alimenty neplatí, o syna se nezajímá, a přesto má jako matka stále určitá práva. Přemýšlím, že oslovím právníka a budu žádat nejen o dlužné výživné, ale i o úpravu péče a rodičovských práv. Možná i přes policii, pokud bude potřeba.
Dcera si vydělává na internetu. Nám se to nelíbí, ale musíme to přijmout
Chci, aby měl syn jistotu a klid. A i já potřebuji vědět, na čem jsem. Věřím, že každý rodič má odpovědnost – nejen ve chvíli, kdy je všechno růžové, ale i když to začne být složité. Nezůstat tu pro své dítě je to nejhorší, co může dospělý člověk udělat.
Text vznikl na základě příběhu čtenáře. Jména osob byla změněna a fotografie jsou pouze ilustrační.
