Když jsem se seznámila se svým současným přítelem, měla jsem pocit, že se mi po dlouhé době zase rozsvítilo světlo na konci tunelu. Byla jsem těhotná s jiným mužem, ale přítel mě podpořil, jako by šlo o jeho vlastní dítě. Neutekl, naopak. Říkal, že se na miminko těší, že mě bere takovou, jaká jsem, i s bříškem a minulostí. Připadalo mi, že konečně budu mít úplnou rodinu. Někdo, kdo mě přijme i s dcerkou, kdo bude stát při mně, kdo mě neopustí.
Druhá šance na rodinu
S biologickým otcem mé dcery jsme se rozešli ještě před jejím narozením. Platí něco málo, ale jinak o ni nejeví zájem. O to víc mě dojalo, jak přirozeně si k ní našel vztah můj nový partner. Byl na ni hodný, ona si ho brzy oblíbila a říkala mu „tati“. Tvořili jsme tichou, ne úplně tradiční, ale funkční jednotku. Zdálo se, že všechno do sebe konečně zapadá. Plánovali jsme společnou budoucnost a já tomu chtěla věřit. Jenže realita má jiný rytmus než sny.
Sousedka nás neustále šmírovala. Když jsme ji nachytali, nevěřili jsme vlastním očím.
Sliby bez činů
Bydlíme u mých rodičů. Jsem jedináček a rodiče mi upravili podkroví, abychom měli nějaké soukromí. Od začátku jsem ale říkala, že to beru jako dočasné řešení. Věřila jsem, že se s přítelem postaráme o vlastní bydlení. I on to tak prezentoval – mluvil o tom, že najde vhodné místo, že začne šetřit, že si vytvoříme něco vlastního. Jenže skutek utek. Místo reálných kroků přišly jen další sliby.
Peníze neutíkají na bydlení, ale na drahé věci – auto, televizi, nový telefon. Dokonce se nebojí uvažovat o půjčkách, i když už nějaké dluhy má. Když se snažím mluvit o zodpovědnosti a budoucnosti, často to skončí hádkou. Cítím, že plánuji za nás oba, ale jen jeden z nás to myslí vážně.
Dobrý srdcem, nezralý duší
Přitom není zlý. Právě naopak – je laskavý, hodný, má rád děti. K mojí dceři je pozorný a ona ho bere jako plnohodnotného rodiče. Je to ten paradox, kdy vidíte, že člověk má dobré jádro, ale postrádá základní schopnost postarat se o život. Není připravený na realitu. Žije přítomností, bez zajištěných zítřků. A čím víc se blíží příchod našeho společného dítěte, tím víc mi dochází, že jsem možná přehlížela varovné signály.
Toužím po lásce, on po ničem. Jsem jeho partnerka, ne spolubydlící
Táta versus partner
Moji rodiče jsou pro mě jistotou. Táta je pracovitý, systematický, spolehlivý. Vždy ví, co a kdy je potřeba. Když ho srovnám s přítelem, vidím ten rozdíl zcela zřetelně. Jeden ví, jak držet rodinu pohromadě. Druhý se v tom ještě nenaučil chodit. A já stojím mezi tím. Těším se na miminko, ale zároveň se bojím. Ne o něj – ale o to, jestli zvládnu vést domácnost, dvě děti a partnera, který si pořád myslí, že „nějak to dopadne“.
Budu v tom nakonec sama?
Nechci se s ním rozcházet. Pořád ho mám ráda a věřím, že v něm něco je. Ale už si nejsem jistá, jestli mám sílu být hlavním pilířem rodiny, hlavou i srdcem. Nevím, jestli zvládnu nést vše sama – od rozpočtu přes bydlení až po každodenní rozhodnutí. Mám strach, že pokud se něco zásadního nezmění, zůstanu ve vztahu, kde mě sice někdo miluje, ale nezvládne mi být skutečným partnerem. A že to nakonec odnesou děti.
Nikdy není pozdě na lásku. Já ji zažila poprvé v šedesáti
Text vznikl na základě skutečného příběhu čtenářky. Jména osob byla změněna a fotografie jsou pouze ilustrační.
