Když jsme s manželem zdědili starou chalupu na venkově, bylo to jako splněný sen. Romantická představa klidu, vůně dřeva, zpěv ptáků a žádný ruch města. Chtěli jsme mít místo, kam budeme jezdit odpočívat, kde si vypijeme kávu na zápraží a kde konečně zpomalíme. Jenže brzy jsme pochopili, že tenhle sen má i svou temnou stránku. Chalupu jsme sice dostali zadarmo, ale spolu s ní jsme jaksi „zdědili“ i sousedy, kteří se postarali o to, aby se nám každá návštěva změnila v noční můru.
Hned první den při věšení prádla přišla paní Milerová. Bez pozdravu a s přísným výrazem mi oznámila, že prádlo věším špatně. „Kazí mi to výhled, musí to být na druhé straně.“ Nevěřícně jsem se na ni podívala, ale zkusila jsem se jí přizpůsobit. Chtěla jsem mít dobré vztahy. Jenže to byl jen začátek. O pár dní později jsme zjistili, že pan Beránek má ve zvyku vypouštět své psy na naši zahradu. Jednoho z nich jsem dokonce přistihla, jak trhá kytky z našeho záhonu, zatímco jeho majitel stál u plotu a vesele přihlížel. Když jsem se ho ptala, co to má znamenat, jen pokrčil rameny: „To jsou jen psi. Vždyť si hrají.“
Manželka mi oznámila, že má milence. A že nás miluje oba
Zprvu jsme se snažili brát vše s nadhledem. Vždyť každá vesnice má svá specifika. Jenže pak přišel lavinový efekt. Paní Milerová nahlásila naši drobnou opravu plotu jako nelegální stavbu. Pan Beránek obvinil mého muže, že mu ukradl nářadí. Ač to byla naprostá lež, byl schopný nás veřejně očerňovat. Ale největší zkouškou trpělivosti byla rodina Novotných. Jednoho dne jsme přijeli na chalupu a zjistili, že si na hranici našeho pozemku postavili altán – bez jakékoliv konzultace nebo ohledu na to, že nám zcela zatarasili výhled do krajiny. Když jsme s nimi chtěli mluvit, chovali se arogantně a odmítli o čemkoliv diskutovat. Tvrdili, že mají právo dělat si, co chtějí.
Naše snahy o jakýkoliv kompromis selhávaly. Každý rozhovor se zvrhl v hádku nebo přinejmenším nepříjemnou výměnu názorů. Vesnice, do které jsme přijeli hledat klid, se pro nás proměnila v prostor plný pomluv, nedůvěry a napětí. Dokonce jsme se doslechli, že o nás sousedé šíří lži – že jsme arogantní, že chceme měnit poměry, že si „myslíme, že jsme něco víc“.
Moje manželka je učitelka. Doma se chová, jako bych byl její žák
Napětí rostlo. Já jsem se přistihla, že se bojím vyjít ven. Že si radši nechám zavřená okna, aby nikdo neslyšel, že jsme doma. Byla jsem neustále ve střehu, neklidná, podrážděná. Manžel na tom nebyl o moc lépe. „Takhle přece nemůžeme žít,“ řekl jednou večer tiše, zatímco jsme seděli v kuchyni. Měl unavený výraz a prázdný pohled. Tehdy jsme pochopili, že to nejde dál.
Radikální řešení
Rozhodli jsme se pro radikální krok. Chalupu jsme prodali. I když to bolelo – přece jen to bylo dědictví, místo s historií – věděli jsme, že náš klid je důležitější než sentiment. Za utržené peníze jsme si koupili malý dům na samotě. Bez sousedů, bez sporů, bez narušeného soukromí.
Synův spolužák se do mě zamiloval. Bylo mu o 30 let méně
Nový domov byl jednodušší, ale každé ráno jsme se probouzeli s úlevou. Vnímali jsme ticho, čistý vzduch, šumění lesa. Našli jsme ztracený klid. Pomalu jsme začali znovu dýchat. Místo neustálého napětí jsme objevili radost z maličkostí. A znovu jsme pocítili, co znamená mít domov – ne ten, který se vyjímá na fotkách, ale ten, ve kterém je člověku dobře.
Text byl zpracován na základě příběhu čtenářky. Jména osob byla pozměněna a fotografie jsou pouze ilustrační.
