Bydlím v panelovém domě na sídlišti v Praze. Každý den tu projdou tisíce lidí, ale i tak se člověk může cítit neskutečně osaměle. Jako mladá jsem měla různé známosti, prožila pár lásek, ale nikdy jsem nenašla tu pravou. A tak jsem až do svých šedesáti let zůstala sama.
Obklopena láskou rodiny a péčí přátel jsem sice nikdy netrpěla samotou úplně, ale přesto ve mně zela prázdnota. Chyběla mi blízkost muže, sdílení každodenních radostí i starostí, pocit, že někomu opravdu patřím.
Intriky manželovy matky zničily váš vztah s rodinou
Když se blížily mé šedesáté narozeniny, začala jsem se ohlížet za svým životem. Byl plný překážek i krásných chvil. Pracovala jsem, pomáhala druhým, žila aktivně. Ale zapomněla jsem na sebe. I když jsem měla koníčky, přátele a relativně spokojený život, něco mi chybělo. Něco hlubšího. Něco opravdového.
Rozhodla jsem se vstoupit do místního kroužku pro seniory. Byla to pro mě výzva, ale i nová naděje. Konečně jsem měla kam chodit, na co se těšit. Malování akvarelů, společné čtení, procházky. To všechno mi začalo zpříjemňovat každodenní dny. A právě tam jsem potkala Adama.
Byl jiný než všichni muži, které jsem do té doby poznala. Měl jemný hlas, laskavý pohled a zájem o svět. Začali jsme si povídat. Nejdřív jen během lekcí, pak jsme začali chodit na kávu. Postupně jsme si vybudovali vztah, který mě den za dnem překvapoval svojí hloubkou.
Sousedka mi svádí manžela přímo před očima. A jemu se to líbí.
Zpočátku jsem měla strach. Roky samoty mě naučily opatrnosti. Bála jsem se otevřít, svěřit city, ale Adamova přítomnost mě uklidňovala. Cítila jsem, že si můžu dovolit být zranitelná. A tak jsem mu dovolila přiblížit se.
Našla jsem ho v kroužku pro seniory
Společné procházky po Praze, posezení v kavárnách, večery nad knihami – to všechno se stalo naším malým rituálem. Každý den jsem se probouzela s pocitem vděčnosti, že jsem ho potkala. A pak přišel ten okamžik, na který jsem celý život čekala.
Celá rodina ví, že mě přitahuje tchán. Já se propadám hanbou
Seděli jsme na lavičce v parku, tiše jsme pozorovali nebe a Adam se ke mně naklonil. „Miluju tě,“ zašeptal. V tu chvíli se mi sevřelo hrdlo a oči se mi zalily slzami. Usmála jsem se a věděla, že tohle je to, co jsem celý život hledala. Láska. Upřímná, klidná a hluboká.
Dnes už vím, že láska nemusí přijít v mládí. Někdy si dává načas, ale o to je potom krásnější. Ve svých šedesáti letech jsem našla svého životního partnera. A poprvé v životě jsem opravdu šťastná.
Text byl zpracován na základě příběhu čtenářky, která jej předala redakci. Fotografie jsou pouze ilustrační a jména osob byla na žádost čtenářky pozměněna.
