Vždycky jsem si přála, aby moje dcera našla svou vlastní cestu, aby byla šťastná a dělala něco, co ji naplňuje. Jenže když se ta její cesta začala rýsovat, zaskočilo mě, kudy vede. Rozhodla se vydělávat si na živobytí jako influencerka. Je jí teprve devatenáct a místo školy nebo klasické práce tráví většinu času na sociálních sítích. Mně i mému muži to připadalo jako velmi pochybný způsob obživy.
„Aneto, nemyslíš, že by sis měla najít nějakou pořádnou práci?“ zeptal se jí Martin jednou večer u večeře. „Tohle přece nemůžeš dělat celý život.“ V jeho hlase byla slyšet směs obav a nepochopení. Aneta se na nás podívala téměř dotčeně. „Tati, tohle je pořádná práce. Buduju si značku. Makám na tom každý den,“ bránila se klidně, ale pevně.
Rodina mě donutila vzít si bohatého muže. Dnes žiju v prázdnotě
Já jsem tomu nerozuměla. Měla jsem zafixovaný obraz práce jako něčeho, co má přesně danou pracovní dobu, nějakou strukturu, výplatu na konci měsíce a hlavně stabilitu. To, co dělala Aneta, mi připadalo jako hra, jako něco, co může kdykoliv skončit. Jenže ona tomu věřila. Její svět byl jiný – plný fotek, videí, spoluprací, trendů, algoritmů. Trávila celé dny zavřená ve svém pokoji, ponořená do něčeho, co nám připadalo jako chaos, ale jí to dávalo smysl.
Jednou večer, když jsme s Martinem leželi v posteli, mi řekl: „Heleno, tohle nám prostě ujíždí pod rukama. Měla by si najít normální práci, něco jistého. Takhle nemůžeme vědět, co z ní bude.“ Cítila jsem to podobně, i když mě zároveň něco nutilo být opatrná ve výrocích. Nechtěla jsem Anetu ztratit jen proto, že nechápeme, co dělá.
Pak přišel zlom. Pozvali ji do televizního pořadu. Měla tam mluvit o své práci a úspěchu. Pro ni to byla obrovská příležitost, pro nás šok. Moderátor se jí během vysílání zeptal: „Aneto, stala jste se známou díky svému kontroverznímu obsahu. Jak se cítíte, když víte, že váš způsob vydělávání je pro mnohé sporný?“ V tu chvíli se mi stáhl žaludek. Nevěděla jsem, že to celé došlo až sem – že ji lidé vnímají jako někoho, kdo překračuje hranice.
Můj manžel prohrál všechno. Teď nemáme ani na večeři
Když se vrátila domů, čekali jsme ji v obýváku. Martin byl nekompromisní: „Aneto, tohle musí skončit.“ Ale ona se jen klidně usmála. „Víte, já vím, že to není práce jako ze starých časů. Ale dělám to ráda. A dělám to dobře. Mám za sebou spoustu spoluprací, tisíce sledujících a pořád rosteme. To není náhoda.“
Najednou jsme si uvědomili, že už není dítě. Že si svou cestu opravdu vybírá sama. Nechtěli jsme s ní bojovat. Začali jsme se snažit víc naslouchat a chápat. Nejdřív to bylo těžké. Ale když nám ukázala své výsledky, čísla, smlouvy a strategie, přestávali jsme si myslet, že to celé je jen hra. „Slib mi aspoň, že ty peníze dobře investuješ,“ prosila jsem ji. Měla jen středoškolské vzdělání a svět byl plný lidí, co přišli o všechno.
Velké peníze
„Mami, už mám finančního poradce. A investuju pravidelně. Nejsem hloupá, i když nemám titul,“ uklidnila mě. Byla jsem překvapená, možná i hrdá, jen jsem to neuměla dát najevo.
Postupem času jsem se učila být na ni pyšná. Ne proto, co konkrétně dělá, ale jak pevně si za tím stojí. Jak pracovitá je, jak odhodlaná. Jistě, pořád mám pochybnosti. Pořád by se mi líbilo, kdyby měla nějakou klasickou profesi, třeba někde v kanceláři, s kolegy, s výplatní páskou. Ale doba se změnila. Možná víc, než jsme ochotni si připustit.
Celá rodina ví, že mě přitahuje tchán. Já se propadám hanbou
Jako rodiče si často přejeme, aby naše děti kráčely cestou, kterou známe. Ale někdy musíme ustoupit. Podpořit je, i když nerozumíme jejich volbám. Učit se s nimi, dívat se na svět novýma očima. A hlavně – důvěřovat jim, že si svou cestu najdou. I když vypadá úplně jinak, než jsme si představovali.
Text byl zpracován na základě příběhu čtenářky, která jej předala redakci. Fotografie jsou pouze ilustrační a jména osob byla na žádost čtenářky pozměněna.
