Moje manželka Klára je učitelka. Ačkoli svou práci miluje a věnuje se jí s velkým nasazením, někdy mám pocit, že si ji nosí domů a promítá ji do našeho manželství. Každý den, když se vrátím z práce, místo partnerského vztahu mě čeká něco, co připomíná spíše školní lavici a vyučovací hodinu.
Začala se ke mně chovat jako k žákovi. Používá stejné tóny, stejná slova, stejné pohledy. Když zapomenu vynést odpadky nebo mi něco upadne na zem, dostanu „výčitku“, skoro jako bych byl malý kluk. Jako bych nežil s partnerkou, ale s pedagožkou, která má potřebu kontrolovat každý můj krok.
Celá rodina ví, že mě přitahuje tchán. Já se propadám hanbou
A pak přišly černé puntíky. Skutečně. Klára vymyslela, že za každou „chybu“ doma budu dostávat černý puntík. Nevynesený koš? Puntík. Složené ponožky na nesprávné hromádce? Puntík. Zapomenutý hrnek na stole? Puntík. Zprvu jsem si myslel, že je to jen vtip. Něco, co se rychle omrzí. Jenže se to stalo pravidlem. Doslova měla na lednici papír, kde si puntíky zapisovala.
Říkal jsem si, že je to jen chvilková úleva po stresujícím dni, že si takhle odreagovává hlavu. Ale časem mi došlo, že se těmito vzorci začíná řídit víc a víc. Byla zvyklá být autoritou, rozhodovat, hodnotit, organizovat. A místo aby po příchodu domů přehodila výhybku, začala v tom pokračovat i ve vztahu se mnou.
Začalo mě to ničit. Ne proto, že bych nezvládal drobnosti v domácnosti, ale proto, že jsem se necítil jako partner. Cítil jsem se jako někdo, koho stále někdo hodnotí. Místo rovnoprávnosti jsem zažíval hierarchii. Místo lásky systém. A v těch nejtišších chvílích, kdy jsem seděl ve svém koutě a snažil se pochopit, co se to vlastně děje, jsem si uvědomil, že se potřebuju ozvat.
Sousedka mi svádí manžela přímo před očima. A jemu se to líbí.
Jednoho večera jsme seděli společně u večeře a já jsem to otevřel. „Kláro, můžeme si promluvit? Poslední dobou mám pocit, že se ke mně doma chováš jako k žákovi.“
Podívala se na mě překvapeně. „Ale já jen chci, aby bylo všechno v pořádku,“ odpověděla trochu zmateně.
Doufám, že černé puntíky zmizí
„Vím, že ti záleží na domovu. Ale cítím se tím shazovaný. Jsem tvůj manžel, ne někdo, komu máš dávat černé puntíky.“
Klára se na chvíli zamyslela a pak se usmála. „Myslím, že jsem si to neuvědomila. Omlouvám se. Dám si pozor.“
https://primainspirace.cz/category/zivotnistyl/inspirativni-pribehy/#:~:text=Intriky%20man%C5%BEelovy%20matky%20zni%C4%8Dily%20v%C3%A1%C5%A1%20vztah%20s%20rodinou
Byla to pro mě velká úleva. Věděl jsem, že své práci dává maximum a že ji ta role občas pohlcuje. Ale zároveň vím, že když jsme ochotní se spolu bavit a naslouchat si, zvládneme překonat cokoli. Teď jen doufám, že černým puntíkům definitivně odzvonilo.
Text byl zpracován na základě příběhu čtenářky. Jména osob byla pozměněna a fotografie jsou pouze ilustrační.
