Nikdy by mě nenapadlo, že najdu lásku tam, kde jsem hledala hlavně úlevu od bolesti. Seděla jsem na skupinové terapii, obklopená lidmi, kteří se stejně jako já snažili posbírat rozbité kousky svého života. Každý z nás měl svůj příběh, svá zranění, své důvody, proč tam byl. A pak jsem si všimla jeho.
Matěj byl tichý, ale měl v očích zvláštní klid. Byl to ten druh člověka, který nemluví, když nemusí, ale když promluví, dává každé slovo smysl.
Jednoho chladného úterního odpoledne jsme se po sezení ocitli ve stejné kavárně. Ani nevím, jak to začalo. Možná potřeboval chvíli na vydechnutí stejně jako já. Možná to bylo osudové.
Každou noc jsem na něj čekala. Ale čekal on někdy na mě?
„Terko, jak ses dneska cítila na terapii?“ zeptal se mě najednou, zatímco jsme oba drželi horké šálky kávy.
Přejela jsem prsty po hladkém porcelánu a odpověděla: „Bylo to náročné, ale zároveň osvobozující. Nikdy bych nečekala, že v takovém prostředí najdu tolik pochopení.“
Matěj přikývl. „Cítím to stejně. A vlastně jsem ti chtěl poděkovat.“
Zvedla jsem k němu překvapeně oči. „Za co?“
Nadechl se, jako by se snažil posbírat odvahu. „Za to, že jsi tu. Tvoje slova a tvůj úsměv jsou pro mě každý týden světlem. Cítím, že před tebou můžu být sám sebou.“
Jeho slova mě zahřála u srdce. Nebyla jsem zvyklá slyšet něco tak upřímného, něco, co nevycházelo z prázdných frází, ale ze skutečného pocitu.
Dali jsme tomu šanci
Od té chvíle se naše rozhovory staly pravidlem. Po každém sezení jsme si šli sednout do kavárny, povídali si o tom, co nás trápí, ale i o tom, co nás těší. Matěj byl první člověk po dlouhé době, u kterého jsem nemusela nic předstírat. A já jsem začínala mít pocit, že to, co mezi námi vzniká, není jen přátelství.
Jednou večer, když jsme se procházeli po parku, se Matěj zastavil a podíval se mi přímo do očí.
„Terko, možná to zní zvláštně, ale myslím, že k tobě cítím něco víc,“ řekl a lehce mi stiskl ruku.
Na okamžik jsem zadržela dech. Taky jsem to cítila. Ale měla jsem strach. „A co když to ostatní nepochopí? Co když to pokazí to, co máme?“
Matěj pokrčil rameny. „A co když ne? Co když to bude to nejlepší, co nás mohlo potkat?“
Měl pravdu. A tak jsme tomu dali šanci.
Pozval mě na dovolenou
Náš vztah rostl přirozeně. Naše setkání v kavárně se stala součástí naší nové reality, sdíleli jsme společné radosti i starosti. Bylo to jiné než vztahy, které jsem měla dřív. Nebylo to o velkých gestech, o hrách nebo dokazování. Bylo to o upřímnosti. O tom, že jsme se navzájem přijali i s našimi nedokonalostmi.
Jsem matka, která dává všechno. Ale v očích své dcery jsem ta špatná.
Po několika měsících mi Matěj navrhl, že bychom spolu mohli odjet na víkend. „Chci s tebou zažít něco krásného mimo terapie a kavárny,“ řekl s úsměvem.
Souhlasila jsem. A byl to jeden z nejkrásnějších víkendů mého života.
Požádal mě o ruku na pláži
Uběhl rok. Byli jsme šťastní. Matěj pro mě připravil další překvapení – romantickou dovolenou na pobřeží. Netušila jsem, že to bude víc než jen výlet.
Večer jsme se procházeli po pláži, slunce zapadalo za obzor a moře šumělo v dálce. Matěj se zastavil, vzal mě za ruku a podíval se mi do očí.
Požádal mě o ruku na pláži
„Terezko, od chvíle, co jsme se potkali, vím, že to bylo osudové. S tebou jsem našel klid, štěstí a lásku. Chtěl bych, abys byla součástí mého života navždy.“
Pak si klekl na jedno koleno a otevřel krabičku s prstenem.
Slzy radosti mi stékaly po tvářích. „Ano, Matěji. Ano!“ vykřikla jsem a skočila mu kolem krku.
Život, který jsem si vždy přála
Je naprosto neschopný. Ale je to ten nejlepší člověk, kterého znám.
A tak to všechno začalo. Od terapeutického kruhu až po život, který jsem si vždy přála. Dnes jsme manželé a vím, že kdybych tehdy nešla na terapii, nikdy bych nepotkala svou osudovou lásku.
Život někdy píše nečekané příběhy. A ten můj začal ve chvíli, kdy jsem ho nejméně čekala.
