Každý den chodím do práce s jasným cílem – vést firmu, plnit úkoly, řešit problémy. Můj svět je o číslech, tabulkách a neustálém rozhodování. Nikdy jsem si nemyslel, že by se do něj mohla vplížit láska.
Ale pak přišla Eliška.
Eliška byla moje sekretářka. Spolehlivá, profesionální a vždy o krok napřed. Připravovala mi schůzky, hlídala termíny, věděla přesně, co říct, aby mi usnadnila den. Byla dokonalou pravou rukou. Ale co bylo ještě důležitější – byla světlem v mém často hektickém životě.
Postupem času jsem si začal všímat věcí, které bych normálně přehlížel. Jak se její úsměv zdržel o pár vteřin déle, když jsme spolu mluvili. Jak se na mě dívala, když jsem si myslel, že si toho nevšimnu. Jak se její smích lišil, když byla se mnou oproti ostatním kolegům.
A pak jsem si uvědomil, že já na ni taky myslím víc, než bych měl.
Byla pro mě víc než sekretářka
Jedno odpoledne jsem se rozhodl ji překvapit. Přinesl jsem jí malý dárek – fotoknihu zachycující momenty, které jsme ve firmě za poslední měsíce prožili. Věděl jsem, že ty chvíle znamenají hodně i pro ni.
Říkal mi, že jsem ošklivá. Tak jsem mu ukázala, že nejsem slabá.
„To je pro mě?“ podívala se na mě s úsměvem, zatímco opatrně brala knihu do rukou.
Přikývl jsem. „Chtěl jsem ti poděkovat za všechno, co děláš. A taky si připomenout, jak skvělé chvíle jsme tu už zažili.“
Sedl jsem si vedle ní a společně jsme listovali stránkami. Povídali jsme si, vzpomínali. A pak jsem si uvědomil něco, co jsem se do té doby snažil potlačovat. Eliška nebyla jen má sekretářka.
Byla někým, kdo mi byl blízký způsobem, jakým by mi žádná jiná žena neměla být.
Bál jsem se, co na to řeknou ostatní
Bránil jsem se tomu. Byl jsem přece šéf. Měl jsem odpovědnost nejen za firmu, ale i za vztahy na pracovišti. Věděl jsem, jaký by to mohlo mít dopad. Lidé by si začali špitat, mohlo by to zkomplikovat naše profesionální fungování.
Ale čím víc jsem se snažil ty pocity potlačit, tím silnější byly.
Jednoho dne, když jsme spolu po práci seděli v tiché kavárně, to bylo poprvé, co to řekla nahlas.
Pohřbila jsem už tři muže. A stále doufám v lásku.
„Myslíš, že by mezi námi něco mohlo být?“ zeptala se opatrně.
Zhluboka jsem se nadechl. „Bojím se, Eliško. Bojím se toho, jak to ovlivní naši práci, jak se na to budou dívat ostatní.“
Přikývla. „Já vím. Ale možná bychom to neměli řešit hned. Možná bychom tomu měli dát čas a nechat to jít přirozeně.“
Podíval jsem se jí do očí. Byly upřímné. Plné něhy a zároveň pochopení.
„Máš pravdu,“ řekl jsem nakonec. „Dáme tomu čas.“
Zakázaná láska, která stála za to
Postupně jsme se učili, jak mezi sebou udržet rovnováhu. Jak oddělit pracovní život od osobního. Jak skrývat naše pocity před kolegy, aniž bychom se jeden druhému museli vzdát.
Bál jsem se, co na to řeknou ostatní
A i když jsem se bál, že náš vztah bude překážkou, stal se opak. Neoslabil nás – posílil.
Časem si toho začali všímat i ostatní. Šeptali si. Někteří se tvářili pobaveně, jiní kriticky. Ale bylo mi to jedno.
Narodila se jako moje holčička. Dnes sedí ve vězení.
Protože Eliška byla víc než jen moje sekretářka. Byla ženou, kterou jsem nečekal, ale kterou jsem ve svém životě potřeboval. A když se mě jednoho dne zeptala:
„Ještě se bojíš, co si o nás lidé pomyslí?“
Jen jsem ji vzal za ruku a odpověděl:
„Ne. Protože jsi mi za to všechno stála.“
Text byl zpracován na základě příběhu čtenářky. Jména osob byla pozměněna a fotografie jsou pouze ilustrační.
