Nikdy jsem si nemohla stěžovat na nedostatek pozornosti. Kamkoli jsem přišla, muži se za mnou otáčeli. Zvali mě na drinky, nabízeli mi své vizitky, skládali mi komplimenty. Někteří to dělali s elegancí, jiní s nešikovností, ale jedno měli společné – žádný z nich ve mně nezanechal pocit, že jsem potkala někoho sobě rovného.
Ve městě se o mně říká, že jsem nejkrásnější žena široko daleko. Možná je to pravda. Vždycky jsem si na sobě zakládala. Pečuji o sebe, cvičím, mám vytříbený styl. Ale krása nestačí, když toužíte po muži, který by vás okouzlil nejen vzhledem, ale i osobností. A přesně takového jsem nikdy nepotkala.
Na svatbě kamarádky jsem se zapletla s ženatým mužem. Skončilo to katastrofou.
„Kláro, jsi příliš vybíravá,“ říkal mi často můj dlouholetý kamarád Jakub. Znal mě lépe než kdokoli jiný, viděl mě v těch nejlepších i nejhorších chvílích. Vždy mi říkal, že pravá láska přijde, když to nejméně čekám. Jenže já už začínala pochybovat.
Vztah, který nikdy nebyl vztahem
Pak přišel někdo, kdo vypadal, že by mohl být tím pravým. Šarmantní, úspěšný, atraktivní. Každá žena se po něm otáčela a já si užívala, že právě on si vybral mě. Rande byla dokonalá, všechno do sebe zapadalo. Dva měsíce jsme spolu trávili večery, smáli se, sdíleli postel, a já začínala věřit, že to konečně vyšlo.
Pak jsem mu jednou navrhla, abychom spolu odjeli na víkend. Podíval se na mě a bez jakýchkoli emocí řekl: „Kláro, ty jsi skvělá, ale já nehledám nic vážného. Bylo to jen pobavení.“
A bylo po všem.
Pokolikáté už jsem plakala Jakubovi na rameni? Pokolikáté už mě utěšoval a říkal, že to nebyl ten pravý? A měl pravdu. Nebyl. Jenže kolikrát si člověk může říct, že to byl „další špatný výběr“, než ho unaví vůbec něco hledat?
Cítím se vedle ní jako stín. Neměl bych ji nechat odejít?
Roky plynou a nic se nemění
Rozhodla jsem se, že si od mužů dám pauzu. Místo randění jsem cestovala, věnovala se své kariéře, koníčkům. Žila jsem naplno. Ale i když jsem se pohybovala mezi lidmi, potkávala nové tváře, žádná z nich mě nezaujala.
Vůbec nic
Dala jsem šanci seznamkám. Procházela jsem profily, odpovídala na zprávy, občas šla na rande. Ale pokaždé to skončilo stejně – zklamáním. Muži byli buď nudní, nebo povrchní. Buď mi chtěli jen ukázat, jak jsou úžasní, nebo měli potřebu mi dokazovat, že se mě „nebojí“ a chovali se přehnaně sebevědomě.
Byla plná života. Pak přišla diagnóza, která všechno změnila.
A tak jsem tady. Je mi čtyřicet, žiju svůj život naplno, mám všechno, co jsem kdy chtěla – kromě lásky. Možná mám vysoké nároky. Možná očekávám něco, co už neexistuje. Ale ať už je to jakkoli, jedno vím jistě – nebudu se spokojovat s někým, kdo mi nestačí jen proto, abych nebyla sama.
Text byl zpracován na základě příběhu čtenářky. Jména osob byla pozměněna a fotografie jsou pouze ilustrační.
