Nikdy jsem si o sobě nemyslela, že jsem krásná. Byla jsem tichá, nenápadná, nikdy jsem netoužila po pozornosti. A můj manžel Tomáš to věděl. Zpočátku byl milý, starostlivý, dával mi pocit, že jsem pro něj jediná. Ale postupem času se něco změnilo. Začal si ze mě utahovat, nejdřív v soukromí, pak i před přáteli. Nejprve to byly nevinné poznámky. „Tobě to dneska moc nesluší, viď?“ smál se a já se snažila brát to s humorem. Jenže jeho komentáře byly čím dál krutější.
„Podívejte se na Evu, nikdy nebyla žádná kráska,“ říkal na rodinných oslavách. „Nevím, čím mě kdysi okouzlila, ale asi jsem tehdy neměl moc vysoké nároky.“ Lidé se nervózně smáli, já se usmívala taky, ale uvnitř mě to ničilo. Čím víc ponižoval moji důstojnost, tím víc jsem se zavírala do sebe. Každé ráno jsem se dívala do zrcadla a viděla jen to, co o mně Tomáš říkal. Každý den jsem se cítila méně a méně jako člověk.
Můj vnuk mě okradl. A já teď nevím, jestli jsem ho neztratila navždy.
Pak přišla ta osudová večeře s přáteli. Seděli jsme v restauraci, Tomáš jako obvykle bavil všechny svým vtipem. A pak to přišlo. „Eva? Ta už dávno není na výstavu,“ zasmál se a skleničky kolem stolu zacinkaly o stůl ve vlně pobavení.
Něco ve mně v tu chvíli prasklo. Celé roky jsem tiše snášela jeho jedovaté poznámky, ale teď už to nešlo dál. Už jsem nechtěla být tou ženou, která se před ním krčí a nechává se ponižovat. Ten večer jsem se rozhodla, že to skončí.
Druhý den jsem si poprvé v životě domluvila schůzku u psychologa. Seděla jsem v jeho kanceláři a snažila se najít slova. Nevěděla jsem, kde začít. „Můj manžel mi říká, že jsem ošklivá,“ vypravila jsem ze sebe. „A já mu věřím.“
Psycholog se na mě podíval s pochopením. „A vy si to opravdu myslíte?“
Zůstala jsem chvíli potichu. Pak jsem zavrtěla hlavou. Ne, nemyslela jsem si to vždycky. Ale roky ponižování mě přiměly tomu uvěřit.
Můj muž spal s mojí matkou. A já to zjistila tím nejhorším možným způsobem.
Terapie byla těžká. Musela jsem si projít bolestivým procesem uvědomění, že Tomášovy slova nevypovídají nic o mně, ale všechno o něm. Pomalu jsem začala měnit svůj pohled na sebe. Začala jsem cvičit, nosit oblečení, ve kterém jsem se cítila dobře, a znovu se učila milovat sama sebe. Bylo to, jako bych se poprvé po dlouhé době nadechla.
A pak přišla další večeře. Tentokrát s Tomášovými kolegy. Věděla jsem, co přijde. Jako vždy se chtěl předvést. „Má manželka Eva, víte, nikdy nebyla žádný model,“ začal s pobaveným výrazem.
Jenže tentokrát jsem byla připravená.
„Ano, to je pravda,“ přerušila jsem ho s úsměvem. „Ale víte co? Naučila jsem se, že nejsem tak ošklivá, jak mi Tomáš celý život říkal. A víte co ještě? Rozhodla jsem se, že si zasloužím někoho, kdo mě bude milovat takovou, jaká jsem. Takže, Tomáši… tohle je konec.“
Tohle je konec
Restaurace se ponořila do ticha. Tomáš na mě civěl, neschopen slova, a jeho kolegové se na mě dívali s překvapením.
Obětovala jsem rodinu pro kariéru. Když jsem se otočila zpět, bylo skoro pozdě.
Zvedla jsem se, přešla k němu a políbila ho na tvář. „Děkuju ti za všechny ty roky, kdy jsi mě ponižoval,“ řekla jsem klidně. „Díky tobě jsem pochopila, že jsem silnější, než jsem si kdy myslela.“
A pak jsem odešla. Poprvé v životě jsem cítila svobodu. Poprvé jsem věděla, že mám svou vlastní hodnotu – a že už ji nikomu nedovolím znovu ničit.
Text byl zpracován na základě příběhu čtenářky. Jména osob byla pozměněna a fotografie jsou pouze ilustrační.
