Když se podívám zpět na svůj život, připadám si jako postava z tragického románu. Jako bych byla prokletá. Lidé kolem mě šeptají – že mám smůlu, že na mě padl stín osudu, že možná není normální, aby člověk před 35. narozeninami pochoval už tři manžely. A já? Já si sama kladu tu nejhorší otázku. Můžu za to nějak já?
První manžel, Tomáš, byl moje velká láska. Seznámili jsme se na univerzitě, byli jsme mladí, bezstarostní a věřili, že společně zvládneme cokoli. On byl vtipný, charismatický a měl v sobě ten druh mužské energie, která vás přitahuje jako magnet. Vzali jsme se v pouhých dvaadvaceti a já si myslela, že mě čeká pohádka. Jenže pohádka se brzy změnila v noční můru. Tomáš propadl hazardu. Dlouho jsem nechtěla vidět, jak hluboko klesá. Až když mi začaly mizet peníze z účtu a dluhy se vršily, pochopila jsem, že ho ztrácím. Změnil se. Z milujícího muže se stal někdo jiný. Když jsem ho jednou konfrontovala, poprvé na mě vztáhl ruku. Byl to konec. Rozvedli jsme se, ale jeho pád pokračoval. O rok později mi zavolali z policie. Našli ho mrtvého v bytě. Předávkování. Bylo mi teprve 23 let.
Je naprosto neschopný. Ale je to ten nejlepší člověk, kterého znám.
Po tom všem jsem přísahala, že už nikdy neudělám stejnou chybu. A pak přišel Petr. Klidný, stabilní, laskavý muž. Přesný opak Tomáše. U něj jsem našla bezpečí, které jsem tolik potřebovala. Žili jsme spolu pět let, spokojeně, beze strachu. A já si konečně začala myslet, že štěstí existuje. Až do toho dne. Bylo pondělí. Obyčejné ráno. Petr odešel do práce, jako vždycky. Jenže už se nevrátil. Zavolali mi z nemocnice. Bouračka. Na místě mrtvý. Můj svět se sesypal podruhé.
Dlouho jsem si myslela, že už nikdy nebudu nikoho milovat. Ale pak jsem potkala Jana. Jan byl jiný. Dobrodruh. Fotograf, cestovatel, muž s vášní pro svět. Fascinoval mě. Možná jsem potřebovala cítit ten žár života, který z něj sálal. Vzali jsme se rychle, možná až příliš rychle. Ale já věřila, že tentokrát to bude jinak.
Jenže nebylo. Jan neposeděl dlouho na jednom místě. Neustále cestoval, objevoval svět. Já čekala doma a těšila se na chvíle, kdy se vrátí. Až jednou nepřišel. Nejprve jsem si říkala, že jen ztratil signál, že se někde zdržel. Jenže dny plynuly a pak přišel ten telefonát. Našli ho mrtvého v odlehlé vesnici v Africe.
Byla plná života. Pak přišla diagnóza, která všechno změnila.
Stála jsem u okna a koukala do prázdna. Po třetí. Po třetí jsem přišla o muže, kterého jsem milovala. Bylo mi 34 let.
Stále doufám
A teď? Teď se už jen ptám. Jak je možné, že jsem třikrát ztratila manžela? Byla to smůla? Osud? Nebo jsem já ta, která nosí neštěstí? Nedokážu tu myšlenku dostat z hlavy. Zatímco ostatní ženy v mém věku zakládají rodiny, já mám za sebou tři pohřby.
Cítím se vedle ní jako stín. Neměl bych ji nechat odejít?
Ale víš, co je zvláštní? Pořád věřím. Pořád doufám. Nevzdám se lásky. Možná to jednou bude jinak. Možná mé čtvrté manželství bude tím pravým. A možná se jednou dozvím, proč mi osud přichystal právě tuhle cestu.
Text byl zpracován na základě příběhu čtenářky. Jména osob byla pozměněna a fotografie jsou pouze ilustrační.
