Má dcera byla od začátku jiná. Když se narodila, byla tak drobná a křehká, že jsem se bála ji sevřít v náručí. Držela jsem ji a v hlavě mi běžely sny o její budoucnosti. Věřila jsem, že jí dám lásku, že z ní vyroste skvělý člověk. Ale život pro mě měl jiný plán.
První zvláštní momenty přišly, když byla malá. Ne takové ty běžné dětské rozmary, ale něco… znepokojivějšího. Monika se nebála bolesti. Nevadilo jí, když spadla a rozbila si koleno. Dokonce se smála, když viděla jiné děti plakat. Pamatuji si, jak jednou záměrně shodila svého mladšího bratra ze schodů. Když jsem na ni křičela, jen pokrčila rameny. „Mami, proč se tak rozčiluješ? Byla to jen hra.“
Doufala jsem, že z toho vyroste. Ale nevyrostla.
Ve škole šikanovala spolužáky. Nejprve slovně, pak i fyzicky. Učitelé si mě zvali na pohovory, rodiče ostatních dětí mi volali, a já se jen omlouvala a snažila se najít výmluvy. „Je jen tvrdohlavá,“ říkala jsem si. „Má v sobě hodně energie.“ Ale hluboko uvnitř jsem věděla, že je to něco jiného. Něco, co nedokážu ovládat.
Můj vnuk mě okradl. A já teď nevím, jestli jsem ho neztratila navždy.
Pak přišel den, kdy přivedla domů svého přítele Davida. Byl to klidný, tichý chlapec s velkýma očima, které jako by neustále hledaly únik. Byl jiný než Monika, pravý opak. A možná právě proto si ho vybrala.
Zpočátku jsem byla ráda, že má vztah. Jenže brzy jsem si všimla zvláštních věcí. David se jí bál. Když k ní promluvil, jeho hlas byl tichý a opatrný. Někdy jsem viděla modřiny na jeho rukou, ale nikdy nechtěl říct, odkud jsou. A pak, jednu noc, jsem ji slyšela křičet.
Když jsem otevřela dveře do jejího pokoje, stál tam David. Celý od krve, se slzami v očích. Monika se na mě podívala, jako bych ji rušila. „Tohle je naše věc, mami. Máme to pod kontrolou.“
Můj muž spal s mojí matkou. A já to zjistila tím nejhorším možným způsobem.
Byla to moje dcera. Moje vlastní dítě. A já se jí bála.
Pořád jsem to nechápala. Pořád jsem se ptala sama sebe, kde jsem udělala chybu. Jak jsem mohla vychovat někoho, kdo nachází potěšení v bolesti druhých? Měla jsem jednat jinak? Byla to moje vina?
Pak přišla ta poslední noc. Křik byl jiný. Hlasitější, zoufalejší. Když jsem otevřela dveře, věděla jsem, že tohle už není jako předtím. David ležel na podlaze, bezmocný, zbitý do posledního dechu. A Monika? Smála se. Oči měla rozšířené vzrušením. Krvavými rty pronesla slova, která mě pronásledují dodnes: „Tak tohle je konec, mami. Jsem na konci své hry.“
Zlomené srdce
Tentokrát už jsem nic neomlouvala. Nehledala jsem výmluvy. Zavolala jsem policii. Moniku zatkli a David přežil jen díky sousedům, kteří slyšeli jeho zoufalé volání o pomoc.
Dnes sedím ve svém prázdném bytě a přemýšlím. Příběh Moniky a Davida se stal mediálně známým. Lidé mě odsuzovali. Ukazovali si na mě prstem, jako bych to byla já, kdo někoho téměř zabil. A možná měli pravdu. Možná jsem něco přehlédla, možná jsem mohla udělat víc.
Obětovala jsem rodinu pro kariéru. Když jsem se otočila zpět, bylo skoro pozdě.
Ale ať už se stalo cokoli, jedno vím jistě – nikdy nepochopím, proč byla moje dcera tak zlá.
Text byl zpracován na základě příběhu čtenářky. Jména osob byla pozměněna a fotografie jsou pouze ilustrační.
