Od malička jsem věděla, že chci něco dokázat. Měla jsem sny, cíle, ambice. Viděla jsem se jako úspěšnou ženu, která bude mít vliv a měnit svět. A tak jsem, když přišla příležitost, neváhala. Vrhla jsem se do práce s neutuchající energií, budovala kariéru a stoupala po žebříčku výš a výš. Začínala jsem jako junior a během několika let jsem se vypracovala na vedoucí pozici v prestižní firmě. Každý den byl výzvou. Každý úspěch mi dodával pocit, že všechno, co dělám, má smysl.
Jenže zatímco moje kariéra vzkvétala, moje rodina začala strádat. Nebo možná ne rodina – ale já jako její součást. Když se mi narodily děti, věřila jsem, že dokážu všechno zvládnout. Myslela jsem si, že být skvělou matkou a zároveň úspěšnou ženou jde ruku v ruce. Jenže čím více jsem se nořila do pracovních povinností, tím méně jsem byla přítomná doma.
Jsem matka, která dává všechno. Ale v očích své dcery jsem ta špatná.
Můj manžel Tomáš byl skvělý otec. Zatímco já trávila dny na schůzkách, on se staral o děti, připravoval jim snídaně, vodil je do školky, četl jim pohádky na dobrou noc. Zatímco já si budovala renomé, on budoval bezpečný domov. Byl trpělivý. Chápal, že práce je pro mě důležitá. Ale pak se něco změnilo.
Jednoho večera jsem se vrátila pozdě domů, jako obvykle. Byla jsem unavená, ale spokojená – právě jsem dokončila důležitý projekt, který mi mohl přinést další kariérní posun. Očekávala jsem, že doma všechno bude jako vždy. Jenže tentokrát to bylo jiné. Tomáš seděl na gauči, v očích měl vyčerpání, které nešlo přehlédnout.
„Lucie, já už to nezvládám,“ řekl potichu, ale v jeho hlase byla bolest. „Potřebuju tě. Potřebuju, abys tu byla. Děti rostou tak rychle a já… já se snažím, ale už nemůžu dál.“
Každou noc jsem na něj čekala. Ale čekal on někdy na mě?
Bylo to poprvé, kdy jsem si připustila pravdu. Po všech těch letech, kdy jsem si namlouvala, že zvládám obojí – kariéru i rodinu – jsem si musela přiznat, že to není pravda. Viděla jsem to v jeho očích. Viděla jsem to v očích svých dětí, které na mě koukaly s nadějí, že si konečně sednu k nim a zeptám se, jaký měly den. Viděla jsem to v tichu našeho domova, ve kterém jsem měla být, ale nebyla.
Obětovala jsem děti za slávu. Obětovala jsem jejich dětství za úspěch.
Byl to moment probuzení. Najednou mi došlo, co všechno jsem zmeškala. První kroky, první slova, první úspěchy ve škole. Všechno se dělo beze mě. Byla jsem matkou jen na papíře, ne v reálném životě.
„Změníme to,“ řekla jsem rozhodně. A tentokrát jsem to myslela vážně.
Rodiče mé přítelkyně mě podrobili zkoušce. Skončil jsem opilý a zasnoubený.
Začala jsem hledat způsoby, jak být víc přítomná. Učila jsem se znovu zapojit do života své rodiny, pomáhat dětem s úkoly, být součástí jejich radostí i starostí. Nebylo to jednoduché. Práce mě stále volala, ale poprvé jsem se jí nenechala pohltit úplně. Musela jsem se učit říkat ne. Musela jsem se učit, že ne každý e-mail je nutné vyřídit okamžitě, že ne každý úkol je důležitější než čas strávený s rodinou.
Mého snu o kariéře se nevzdám
Mého snu o kariéře jsem se nikdy nevzdala. Stále jsem pracovala, stále jsem se posouvala dál. Ale už ne za cenu toho, že bych znovu ztratila ty nejcennější momenty svého života. Naučila jsem se, že skutečný úspěch není jen v pracovních výsledcích, ale v rovnováze. V tom, že dokážu být matkou i ženou s ambicemi. V tom, že když se vrátím domů, moje děti nevidí cizí tvář, ale někoho, kdo je tu pro ně.
Nejsem dokonalá. Pořád se učím. Ale už vím jedno – žádný pracovní úspěch nemůže nahradit lásku rodiny. A pokud jsem si to uvědomila včas, možná jsem nakonec nebyla tak příšerná matka, jak jsem si myslela.
