Byla to krásná svatba mé kamarádky, plná lásky, radosti a dojemných okamžiků. Celý den jsem se bavila, užívala si atmosféru a byla šťastná za novomanžele. Přestože jsem se na ten den dlouho těšila, kdybych jen tušila, co se stane, možná bych si to raději odpustila.
Všechno to začalo nenápadně. Na rautu jsem se dala do řeči se svědkem ženicha. Vysoký, pohledný muž s charismatem, které okamžitě přitahovalo pozornost. Měl uvolněný projev, smysl pro humor a když se usmál, odhalil řady dokonalých bílých zubů. Nebyl jen hezký – byl sebevědomý, vtipný a dokázal svou přítomností okouzlit každého, kdo se kolem něj pohyboval. Přiznám si to – cítila jsem k němu okamžitou přitažlivost. A nebyla jsem sama.
Cítím se vedle ní jako stín. Neměl bych ji nechat odejít?
Měl něco, co mě donutilo zapomenout na okolí. Povídali jsme si dlouhé hodiny, smáli se, vzájemně si svěřovali drobnosti o sobě. Bylo to zvláštní – jako bychom se znali odjakživa. A když se na mě podíval tím svým pohledem, s motýly v břiše jsem věděla, že je zle.
Někdy stačí jediný okamžik. Jedno rozhodnutí. Jeden pohled, který trvá o vteřinu déle, než by měl. Když mi po půlnoci šeptl do ucha, že se vedle mě cítí naplno živý, věděla jsem, že bych měla odejít. Ale neudělala jsem to.
Skončili jsme spolu na pokoji. Bylo to opojné, spontánní, nečekané. V té chvíli jsem neřešila, co bude zítra. Jen jsme existovali v přítomném okamžiku, unášeni vášní a tím nebezpečným pocitem zakázaného ovoce.
Ráno ale přišlo s krutou realitou. Ospalý pohled, ticho mezi námi a slova, která už nešla vzít zpět. „Musím ti něco říct,“ začal a já v tu chvíli věděla, že to nebude nic dobrého. „Mám ženu. A dítě.“
Byla plná života. Pak přišla diagnóza, která všechno změnila.
Srdce mi spadlo do kalhot. Najednou všechno dostalo jiný rozměr. Pocit euforie se proměnil v tíživou vinu. „Ale já s ní už dlouho nejsem šťastný,“ pokračoval, jako by tím mohl zmírnit dopad svých slov. „S tebou jsem cítil něco, co už roky necítím. Možná jsi pro mě znamení, že bych měl odejít a začít znova.“
Bylo to absurdní. Před pár hodinami jsem pro něj byla jen cizinka, a teď jsem měla být důvodem, proč by opustil svou rodinu? Nevěděla jsem, co říct. Byla jsem zmatená, rozpolcená mezi emocemi a rozumem. Na jednu stranu jsem si nedokázala popřít, že jsem k němu něco cítila. Na druhou stranu jsem věděla, že tohle nemůže dopadnout dobře.
Nemohla jsem se nikomu svěřit
Nemohla jsem se nikomu svěřit. Styděla jsem se. Co bych asi tak řekla? Že jsem se na svatbě své kamarádky vyspala s ženatým mužem a teď nevím, co dál? Po nocích jsem se převalovala v posteli a v hlavě si přehrávala jeho slova.
Je naprosto neschopný. Ale je to ten nejlepší člověk, kterého znám.
A pak přišel moment rozhodnutí. Po několika týdnech váhání, kdy mi posílal zprávy, volal a ujišťoval mě, že to s rozvodem myslí vážně, jsem mu napsala krátkou odpověď. Že to takhle nejde. Že tohle není způsob, jak chci začít jakýkoliv vztah.
Bylo to těžké. Ale věděla jsem, že jiná cesta není. Možná to bylo jen jedno krátké setkání, ale změnilo mě. Naučilo mě, že některé okamžiky s sebou nesou následky, které mohou trvat mnohem déle než ta chvíle, kdy se rozhodneme podlehnout.
Text byl zpracován na základě příběhu čtenářky. Jména osob byla pozměněna a fotografie jsou pouze ilustrační.
