Moje manželství s Karolínou je pro mě vším. Miluji ji víc než cokoli na světě. Je nádherná, chytrá, energická. Když vejde do místnosti, všechno se rozzáří. Lidé ji milují, obdivují, inspiruje je svou vášní pro život. A já? Vedle ní se někdy cítím… nepatřičně. Jakoby nebyla moje, jakoby patřila někomu, kdo je víc. Někomu, kdo si ji zaslouží víc než já.
Nikdy jsem si nepřipadal jako slaboch. Nejsem špatný člověk, nikdy bych ji nezradil, nikdy bych jí neublížil. Ale začal jsem si všímat věcí, které mě pomalu rozežírají zevnitř. Když mluví o svých plánech, o svém světě, o věcech, které ji naplňují, jen mlčky přikyvuji a usmívám se, protože nevím, co na to říct. Nemám její ambice, její sílu, její nespoutanou touhu po životě. Dřív jsem si myslel, že jí stačím, že ji moje láska naplňuje. Ale co když ne? Co když ji jen brzdím?
Miluji svou ženu, ale její matka mě fascinuje
Vidím to, když ji sleduji ve společnosti. Jak se směje, jak září, jak na ni všichni visí očima. A pak se otočí ke mně, já tam stojím, obyčejný, nevýrazný, jen její tichý stín. Mám pocit, že ji zadržuju, že by mohla letět mnohem výš, kdyby nebylo mě.
Už dlouho mi to vrtá hlavou, až jsem to jednou nevydržel. Seděli jsme spolu doma, jen my dva. Chytil jsem ji za ruku a poprvé vyslovil to, co mě už měsíce trápilo.
„Karolínko, poslední dobou hodně přemýšlím o našem vztahu…“ začal jsem opatrně.
Podívala se na mě s otázkou v očích. „O čem přesně?“
Zhluboka jsem se nadechl. „Mám pocit, že ti nemohu dát tolik, kolik by sis zasloužila. Jsi úžasná, máš tolik energie, tolik radosti, tolik snů… a já někdy cítím, jako bych tě brzdil. Jako bych byl pro tebe málo.“
Očekával jsem cokoliv – smích, vztek, možná dokonce úlevu. Ale ona se jen zamračila a sevřela mou ruku pevněji. „Co to říkáš? Miluju tě. To, že máme odlišné sny, neznamená, že nejsme jeden pro druhého.“
Nejhorší soused? Dnes je to můj snoubenec
„Já vím,“ hlesl jsem. „Ale co když bys byla šťastnější s někým jiným? S někým, kdo by byl jako ty? Kdo by s tebou sdílel všechno, co miluješ? Já ti můžu dát lásku, podporu… ale stačí to?“
Dlouho se na mě dívala, než pomalu zavrtěla hlavou. „Tohle mě nikdy nenapadlo. Nikdy jsem se neptala, jestli jsi dost. Protože pro mě jsi. Ty jsi ten, koho jsem si vybrala. Nechci nikoho jiného.“
Chci, aby byla šťastná
Viděl jsem její slzy, ale nemohl jsem se zbavit svého pocitu. Láska někdy nestačí. Někdy musíme ustoupit, i když to bolí. Ne proto, že nechceme bojovat, ale protože chceme pro toho druhého to nejlepší. A já si nejsem jistý, jestli já jsem to nejlepší pro ni.
Zraněné srdce: Jak jsem se vyrovnal s odhalením, že nejsem Terezin biologický otec
Odešel jsem z místnosti, nemohl jsem tam už dál stát. Měla pravdu, milovala mě. Ale já? Já si nebyl jistý, jestli mám právo tu lásku přijímat.
A tak se ptám sám sebe – je správné se vzdát někoho, koho milujeme, pokud věříme, že bez nás by byl šťastnější?
Text byl zpracován na základě příběhu čtenářky. Jména osob byla pozměněna a fotografie jsou pouze ilustrační.
