Nikdy by mě nenapadlo, že se mi něco takového přihodí. Ve svých padesáti letech jsem se považovala za ženu, která už ví, co od života čekat. Mám dvě dospělé děti, za sebou rozvod a život, který jsem si pečlivě uspořádala podle svých představ. Ale pak přišel on – o pětadvacet let mladší muž, který mi obrátil svět naruby.
Lukáše jsem potkala v knihovně, kde pracuji. Byl studentem a často chodil pro knihy. Zpočátku jsem ho vnímala jen jako dalšího mladého muže s nadšením pro literaturu. Postupně se ale naše rozhovory prodlužovaly. Sdíleli jsme své názory na knihy, filozofii i život. Bylo fascinující vidět jeho pohled na svět – byl plný energie, optimismu a touhy poznávat nové věci. Poprvé po dlouhé době jsem se cítila znovu živá.
Sousedka nás neustále šmírovala. Když jsme ji nachytali, nevěřili jsme vlastním očím.
Pak mě jednoho dne pozval na kávu. „Rád bych vás poznal víc, nejen jako knihovnici,“ řekl s úsměvem, který mě přinutil zapomenout na všechny pochybnosti. Souhlasila jsem, přesvědčujíc sama sebe, že je to jen neškodná schůzka. Jenže káva nebyla jen kávou. Setkání se začala opakovat, večeře, dlouhé procházky městem, smích, pohledy plné porozumění. Byl okouzlující, pozorný a dával mi pocit, že na věku vůbec nezáleží.
Jenže pak se dostavily obavy. Co když nás někdo uvidí? Co si pomyslí moje děti? Co si pomyslím já sama? Večery strávené s Lukášem byly nádherné, ale když jsem se vracela domů, přepadaly mě výčitky. Jednou, když jsem se pozdě vrátila, mě zastavila dcera: „Mami, kde jsi byla?“ Zalhala jsem, že s kamarádkou. Připadala jsem si směšně. Já, dospělá žena, se schovávám jako dospívající dívka, která se bojí přiznat, že se zamilovala.
Její manžel mě svádí. Když jí to řeknu, možná ztratím nejlepší přítelkyni
Těžké rozhodnutí
Čas plynul a mé pocity se střídaly mezi štěstím a strachem. Lukáš mě ale neustále ujišťoval. „Nezáleží na tom, co si myslí ostatní. Důležité je, co cítíme my dva,“ řekl mi jednou, když jsme seděli v kavárně. A já věděla, že má pravdu. Ale přesto jsem cítila, že tenhle vztah nemá budoucnost. Vždyť on teprve začínal svůj život a já měla za sebou už polovinu toho svého.
Žiju ve vztahu bez lásky a cítím se jako služka, ne jako partnerka
Nakonec jsem se rozhodla. Nemohla jsem dál žít s tím vnitřním bojem. Sešli jsme se v parku a já mu to všechno vysvětlila. Byl smutný, ale chápal mě. „Alespoň víš, že jsi stále krásná a žádaná,“ řekl mi a pousmál se. Bylo těžké odejít, ale věděla jsem, že to bylo správné rozhodnutí. Zůstali jsme přáteli a i když si občas vzpomenu na ten krásný čas, vím, že to byla jen krátká epizoda mého života, která mi ale ukázala, že nikdy není pozdě cítit se milovaná.
Text byl zpracován na základě příběhu čtenářky. Jména osob byla pozměněna a fotografie jsou pouze ilustrační.
