Seděla jsem ve svém oblíbeném křesle a přemýšlela o muži, který byl součástí mého života už téměř dvacet let. Kamkoli jsme spolu šli, přitahoval pozornost žen jako magnet. Všude na něj upírali pohledy, někdy nenápadně, jindy až neomaleně. A já? Já jsem si stále kladla otázku, co na něm všechny vidí.
Naše první setkání bylo jako z romantického filmu. Bylo to na večírku u přátel, kde zářil jako hvězda. Byl vtipný, okouzlující, měl přirozenou lehkost v konverzaci. Už tehdy jsem si všimla, že nejsem jediná, koho si ženy prohlížely, když se smál a vyprávěl historky. Ale tehdy mi to nevadilo. Byla jsem zamilovaná a všechno ostatní bylo vedlejší.
Její manžel mě svádí. Když jí to řeknu, možná ztratím nejlepší přítelkyni
Časem jsem si ale začala uvědomovat, že jeho kouzlo na ostatní ženy nikdy nevyprchalo. V práci, na večírcích, dokonce i při obyčejném nákupu v supermarketu – všude měl kolem sebe obdivné pohledy. Jeho přirozená schopnost zaujmout a bavit byla nepopiratelná. Kroutila jsem hlavou a ptala se sama sebe, co na něm pořád vidí. Pro mě to byl prostě můj muž, člověk, se kterým jsem sdílela život, radosti i starosti.
Jednou jsem se se svými pocity svěřila nejlepší kamarádce. „Přestaň se tím trápit. Ty jsi ta, kterou si vybral. On tě miluje,“ řekla mi. Ale nebylo to tak jednoduché. Každý den jsem bojovala s pocitem nejistoty. Jak bych mohla ignorovat ty pohledy, nenápadné úsměvy, šeptání a někdy i otevřené pokusy o flirt?
Zloděj stál u naší postele. Předstírali jsme spánek, abychom přežili
Jednoho večera se to vyhrotilo. Byli jsme na firemním večírku, kde byl jako vždy středem pozornosti. Jedna mladší žena se k němu naklonila až příliš blízko, smála se na něj, dotkla se jeho ruky. Krev se mi nahrnula do tváře. V tom okamžiku jsem se zvedla a odešla. Potřebovala jsem vzduch, potřebovala jsem být sama.
Dar být obdivován
Seděla jsem na lavičce v parku, když se ke mně připojil. „Proč jsi odešla?“ zeptal se starostlivě. Podívala jsem se na něj a v očích měla slzy. „Protože už to nezvládám. Všude, kam přijdeme, se na tebe ženy lepí. Cítím se neviditelná.“ Povzdechl si a chytil mě za ruku. „Já si toho možná ani nevšímám, ale ty jsi ta jediná, na které mi záleží. Miluji tě. A nikoho jiného nechci.“
Manželka mi bere celou výplatu a já dostávám jen drobné
V tu chvíli jsem pochopila. Můj muž byl prostě takový. Měl dar být obdivován. Ale já měla něco mnohem cennějšího – jeho lásku. Od té noci jsem se rozhodla, že se přestanu bát. Jeho charisma nezmizí, ale naše láska byla tím nejpevnějším magnetem ze všech.
Text byl zpracován na základě příběhu čtenářky. Jména osob byla pozměněna a fotografie jsou pouze ilustrační.
