Život v pohodlném domě s bílým plotem a kvetoucí zahradou jsme jednoho dne vyměnili za nekonečné cesty. Zbavili jsme se majetku, opustili svůj dosavadní život a vydali se na dobrodružství, o kterém jsme vždy snili. Nešlo o únik, ale o touhu zažít něco nového, dát dětem svobodu a ukázat jim svět jinak než z učebnic.
Rozhodnutí padlo po dlouhých večerech debat. Chtěli jsme žít jinak, ne být svázáni hypotékou, rutinou a nekonečnými pracovními schůzkami. „Co kdybychom všechno prodali a místo toho cestovali?“ Tahle otázka zůstala viset ve vzduchu a čím déle jsme o ní přemýšleli, tím víc nám dávala smysl. Chtěli jsme dětem ukázat svět vlastníma očima, učit je ne podle osnov, ale podle skutečných zážitků.
Sousedka nás neustále šmírovala. Když jsme ji nachytali, nevěřili jsme vlastním očím.
Naše první dny na cestě byly plné nejistoty i nadšení. Učili jsme se žít v menším prostoru, přizpůsobit se neustálým změnám a spoléhat se jeden na druhého. Postupně jsme ale zjistili, že nám nic nechybí. Každý den přinášel nová dobrodružství – probouzení u horského jezera, večeře pod hvězdami, setkání s lidmi z různých koutů světa. Život se zjednodušil, získal nový rozměr.
Nejtěžší bylo překonat strach. Strach z nejistoty, z budoucnosti, z toho, co na nás čeká. Ale čím déle jsme byli na cestách, tím víc jsme si uvědomovali, že jistotu nikdo nemá, ani ti, kteří zůstávají v jednom městě celý život. Naše děti se naučily být otevřené, zvídavé, přizpůsobivé. Viděly chudobu i bohatství, učily se jazykům, poznávaly kultury a místo nudných hodin zeměpisu sledovaly západy slunce nad písečnými dunami.
Samozřejmě, nebylo to vždy snadné. Občas nám docházela trpělivost, občas peníze, někdy i motivace. Ale vždycky jsme si připomněli, proč jsme tohle dobrodružství začali. Každý den nás spojoval jako rodinu, přibližoval k sobě víc, než by to dokázaly roky v běžném životě.
Jednou, když jsme seděli u táboráku, naše děti se smály a plánovaly, kam pojedeme dál. „Jsme takoví cirkusáci bez šapitó,“ poznamenal jsem pobaveně. A možná na tom něco bylo. Neměli jsme pevný domov, ale měli jsme celý svět. Neměli jsme jistoty, ale měli jsme jeden druhého. A to bylo nakonec mnohem víc, než co nám mohl nabídnout jakýkoliv dům s bílým plotem.
Její manžel mě svádí. Když jí to řeknu, možná ztratím nejlepší přítelkyni
Postupem času jsme si uvědomili, že naše cesta nemá konečný cíl. Žili jsme přítomným okamžikem, každý den se stával novou kapitolou. Navštěvovali jsme rušné metropole i odlehlá místa, kde nás vítali lidé s otevřenou náručí. Učili jsme se od nich, jak se dá žít jednoduše, bez spěchu a bez tlaku, který jsme dřív považovali za samozřejmý.
To nejlepší rozhodnutí na světě
Děti se změnily k nepoznání. Už to nebyly jen malé školáky, ale zvídaví cestovatelé, kteří dokázali vyjednávat na tržištích v cizích jazycích, připravit si jednoduché jídlo z místních surovin a s úžasem pozorovat, jak se život liší na různých kontinentech. Naše rozhodnutí jim dalo dar, který jim žádná škola nemohla nabídnout – skutečné zkušenosti, samostatnost a otevřenou mysl.
Žiju ve vztahu bez lásky a cítím se jako služka, ne jako partnerka
A tak jsme se dál pohybovali z místa na místo, nechávali se unášet zvědavostí a nikdy se neptali, co přijde zítra. Protože to bylo právě to kouzlo – nevědět, kam nás vítr zavane, a přesto vědět, že kamkoliv dorazíme, budeme doma. Protože domov není místo, ale lidé, se kterými ho sdílíme.
Text byl zpracován na základě příběhu čtenářky. Jména osob byla pozměněna a fotografie jsou pouze ilustrační.
