Měla jsem dojem, že jsem vyhrála loterii, když jsem nastoupila do nové práce ve firmě, která se zabývá dotacemi. První den mě kolegové přivítali srdečně, usmívali se a zdálo se, že mě skutečně rádi vidí. Cítila jsem úlevu – po měsících hledání zaměstnání jsem konečně měla pocit, že jsem našla něco stabilního a perspektivního. Netušila jsem, že se brzy ocitnu v noční můře.
Moje šéfka byla charismatická, energická žena, která dokázala zaujmout svým vystupováním. Měla ostrý pohled a sebevědomí, které budilo respekt. Na první pohled působila jako někdo, kdo přesně ví, co dělá, a umí vést tým k úspěchu. Ale brzy se ukázalo, že za jejím zdánlivě profesionálním chováním se skrývá něco temnějšího. Nejdříve to byly jen drobnosti – nepříjemné pohledy, sarkastické poznámky, občasné výbuchy vzteku. Postupně se však začala ukazovat její skutečná povaha. Byla to manipulativní, nepředvídatelná osoba, která se vyžívala v ponižování druhých.
Manželka mi bere celou výplatu a já dostávám jen drobné
Ze začátku jsem se snažila její náladovost ignorovat. Říkala jsem si, že každý šéf má své dny, že se s tím musím smířit. Ale jak týdny ubíhaly, atmosféra v kanceláři se stala nesnesitelnou. Chodila jsem do práce s úzkostí, ráno jsem se budila s pocitem těžkosti v hrudi. Šéfka si našla v každém z nás nějakou slabinu a používala ji proti nám. Mě si vzala na mušku kvůli tomu, že jsem nová – neustále mě přetěžovala, zadávala mi nesplnitelné úkoly a pak mě veřejně ponižovala, když jsem je nezvládla včas. Každý den jsem se bála, kdy zase začne křičet, kdy si mě vezme na paškál před celým týmem.
Snažila jsem se najít podporu u kolegů. Někteří se mnou soucítili, jiní mi radili, ať se jí raději neprotivím. Ale nikdo nechtěl nic podniknout. Jeden den jsem se rozhodla, že se to takhle dál nedá. „Musíme něco udělat, nemůžeme to nechat být,“ řekla jsem v kantýně několika kolegům. Někteří přikývli, jiní jen mlčeli. Věřila jsem, že když se spojíme, dokážeme se jí postavit. Byla to naivita.
Nechápala jsem, proč si chce nechat postižené dítě. Teď vím, že měla pravdu
Den D přišel, když jsem sebrala odvahu a šla si s ní promluvit. Očekávala jsem, že se pokusí obhájit své chování, ale místo toho se jen ušklíbla. „Hano, myslíš si, že něco změníš? Jsi jen pěšák v mojí hře,“ řekla chladně a s pohledem, který mi přejel po těle, se pousmála. Bylo mi jasné, že tahle žena se nikdy nezmění. Ostatní kolegové, kteří mi předtím slíbili podporu, se stáhli. Byla jsem v tom sama.
Velká odvaha
V tu chvíli mi došlo, že tu nemám co dělat. Už nešlo jen o to, jak se mnou zachází, ale o to, že jsem se ztrácela sama sobě. Každý den v té firmě mě srážel hlouběji a hlouběji, moje sebevědomí se rozpadalo na kousky. A tak jsem se rozhodla – skončím. Možná si šéfka myslela, že tím vyhrála, ale já věděla, že jsem tím vyhrála já. Protože jsem si zachránila zdravý rozum a svou důstojnost.
Myslel jsem, že jen zanedbává domácnost. Ve skutečnosti potřebovala pomoc
Když se na to dívám zpětně, vidím, že to byla jedna z nejdůležitějších zkušeností mého života. Naučila jsem se, že ne každé místo je hodno mé energie a že pracovat v toxickém prostředí není cena, kterou bych měla platit. Od té doby si mnohem pečlivěji vybírám, kde a s kým budu pracovat. A pokud někdy narazím na podobného člověka jako byla moje bývalá šéfka, vím, že tentokrát nebudu váhat. Odešla bych hned.
Text byl zpracován na základě příběhu čtenářky. Jména osob byla pozměněna a fotografie jsou pouze ilustrační.
