Byl pátek, když jsem se vydal na firemní teambuilding do hor. Měl jsem se vrátit až v neděli. Moje žena mě pobízela, ať si to užiji, a já ji s úsměvem políbil na čelo. „Vrať se brzy,“ řekla. Hlídala naše vnoučata, která mi nadšeně mávala z okna. Náš syn Martin byl pracovně mimo město a jeho žena Dana odcestovala k rodičům na druhý konec republiky. Vždy jsme ji měli rádi a byli jsme vděční za to, jak skvělou rodinu si náš syn vybudoval. V jejich vztahu se zdálo být všechno v pořádku. Nebo jsme si to alespoň mysleli. Netušili jsme, že se náš ideální obraz rodiny brzy rozpadne.
Teambuilding byl příjemný, plný smíchu a vzpomínek s kolegy, ale nic mě nemohlo připravit na to, co se stalo v sobotu večer. Seděl jsem v hotelovém baru, když jsem koutkem oka zahlédl někoho známého. Můj syn. Nebyl tam s kolegy, ale s neznámou ženou. Nejdřív jsem si říkal, že to musí být nějaká pracovní schůzka, ale pak jsem viděl, jak se smějí, drží se za ruce a nakonec se políbili. Krev mi ztuhla v žilách. Cítil jsem se, jako by mi někdo vyrazil dech. Stál jsem tam, ztuhlý, neschopen uvěřit tomu, co vidím. Nemohl jsem se na to dívat déle. Odešel jsem na svůj pokoj, ale celou noc jsem se převaloval a přemýšlel, co to znamená. Jak dlouho to trvá? Ví o tom Dana? Co když jejich děti vyrůstají v domově postaveném na lži?
Přítel mě a dítě vyhodil z bytu. Neměla jsem kam jít
Po návratu domů mi manželka okamžitě poznala na očích, že se něco stalo. „Eduarde, co se děje?“ ptala se s obavami. Sedli jsme si ke stolu a já jí všechno řekl. Viděl jsem, jak její tvář bledne, jak si dává ruku na ústa a snaží se pochopit, co právě slyšela. „To nemůže být pravda,“ šeptla. „Vždyť mají krásnou rodinu… vždycky jsme si říkali, jaké má Martin štěstí.“ Jenže realita byla jiná.
Nevěděli jsme, co dělat. Měli bychom se synem promluvit? Měli bychom mu říct, že víme? Nebo je to mezi ním a Danou? Ale jak bychom se na ni mohli podívat do očí, když bychom to nechali být? Co když by nám jednou řekla, že jsme věděli a nic jsme neudělali? Otázky se v nás hromadily, ale odpovědi nepřicházely. Cítili jsme se bezmocní, jako bychom byli svědky bouračky ve zpomaleném záběru a nemohli udělat nic, abychom zabránili katastrofě.
Žiju ve vztahu bez lásky a cítím se jako služka, ne jako partnerka
Dny plynuly a s každým dalším společným obědem s Martinem a Danou se ve mně svářely dvě protichůdné emoce – láska k synovi a pocit zrady vůči snaše. Bylo stále těžší udržet neutrální tvář, tvářit se, že se nic nestalo. Moje žena to vnímala stejně. Každá chvíle strávená s rodinou nám připadala jako přetvářka. „Jak dlouho to vydržíme?“ šeptla mi jednou večer, když jsme spolu seděli na terase. „Nemůžu se na něj podívat, aniž bych si nevzpomněla na to, co jsi viděl.“
Co dál
Když jsme jednou hlídali vnoučata, Dana se k nám posadila s šálkem čaje a zamyšleně se na nás podívala. „Poslední dobou se mi zdá, že se něco děje. Nejste v pořádku?“ Její upřímný pohled mi sevřel hrdlo. Byla to dobrá žena, obětavá matka a oddaná manželka. Měl jsem chuť jí říct pravdu, ale nemohl jsem. Místo toho jsem se jen usmál a ujistil ji, že je všechno v pořádku.
Její manžel mě svádí. Když jí to řeknu, možná ztratím nejlepší přítelkyni
Ale nebylo. A věděli jsme, že to jednou vyjde najevo. Nevěděli jsme kdy, jak, ani jaké budou důsledky. Jen jsme věděli, že až ten okamžik přijde, už nic nebude jako dřív.
Text byl zpracován na základě příběhu čtenářky. Jména osob byla pozměněna a fotografie jsou pouze ilustrační.
