Možná jsem byl slepý, možná jsem nechtěl vidět pravdu. Teď, po letech manželství, mi ale dochází, že moje žena je jako ledová královna – chladná, odtažitá, bez emocí. Naše manželství nikdy nebylo plné vášně a romantiky, ale považoval jsem ho za stabilní. Věřil jsem, že její citová rezerva je jen jiný způsob, jak projevovat lásku. Smířil jsem se s tím a nevěnoval tomu pozornost. Jenže čím dál víc si uvědomuji, že to nebyla jen její povaha, ale něco hlubšího. Něco, co mě i naše děti ničí.
Nejvíc mě zasáhlo, když jsem slyšel, jak bezdůvodně křičí na našeho syna jen proto, že si vzal kousek čokolády. Bylo mi ho líto. Pokoušel se jí vysvětlit, že mu ji koupila babička, ale ona se otočila na patě a s ledovým výrazem odešla. Tohle nebyla přísná matka, ale někdo, koho se děti začínají bát. Pokusil jsem se s ní mluvit. „Co se děje? Proč jsi na nás tak chladná?“ zeptal jsem se jednou večer. Její odpověď byla krátká a bez emocí: „Nic se neděje. Jsem stejná jako vždycky. Zbytečně to dramatizuješ.“ A tím to pro ni skončilo.
Doma vládne ticho, které dusí. Už dlouho spolu nemáme intimitu. Po narození dětí mezi námi přestalo existovat něco, co kdysi dávalo našemu vztahu smysl. Stala se odměřenou, uzavřenou, lhostejnou. A já už nevím, jak to změnit.
Pak jsem potkal ji. Ženu plnou života, smíchu a emocí. Připomněla mi, jaké to je, když se na vás někdo podívá s upřímným zájmem, když s vámi někdo skutečně mluví. Nešlo o nevěru, ale o uvědomění. Najednou jsem si vzpomněl, jaké to je cítit lásku, radost, vášeň pro život. Začal jsem přemýšlet o tom, co mi v manželství vlastně chybí. A došlo mi, že už to není vztah, ale jen soužití dvou cizích lidí.
Takhle dál nemohu
Několik nocí jsem ležel v posteli a snažil se najít odpovědi. Co se stalo s tou ženou, kterou jsem si kdysi vzal? Proč je schopná být tak chladná nejen ke mně, ale i k našim dětem? Pokusil jsem se s ní znovu mluvit, ale odpovědi byly stále stejné. „Nemějme tyhle hloupé rozhovory,“ řekla a tím to uzavřela.
A tak jsem se rozhodl. Objednal jsem se k advokátovi. Nemohu dál žít v chladném stínu toho, co bylo kdysi naším manželstvím. Možná někde jinde najdu teplo a lásku, možná už ne. Ale jedno vím jistě – moje děti si zaslouží víc než vyrůstat v domě bez emocí, v tichu, kde láska dávno vyhasla. Možná bude pro všechny lepší, když se naše cesty rozdělí.
Text byl zpracován na základě příběhu čtenářky. Jména osob byla pozměněna a fotografie jsou pouze ilustrační.
