Seděli jsme s manželem u krbu, světlo jediné lampy vrhalo dlouhé stíny na dřevěné stěny našeho malého domku na kopci. Byl to klidný večer, jakých už jsme zažili nespočet. Teplo, ticho, pohoda. Netušili jsme, že nás čeká noc, na kterou nikdy nezapomeneme.
„Jdu spát, Judito,“ řekl manžel a lehce mě políbil na čelo. Usmála jsem se a následovala ho do ložnice. Zavrtali jsme se pod peřinu a nechali se ukolébat tichem. A pak to přišlo. Nečekaný zvuk. Ostrý, cizí, jakoby se něco pohnulo tam, kde by nemělo. Otevřela jsem oči a okamžitě jsem ucítila chlad, který mi přeběhl po zádech. Manžel se nepatrně pohnul vedle mě. I on to slyšel. A pak jsme ho spatřili.
Moje žena si pořídila psa a zapomněla na mě. Málem jsem udělal něco hrozného
Stín se protáhl po podlaze a vklouzl do místnosti. Muž, zahalený do temnoty, s tváří skrytou pod kapucí, kráčel k našim skříním. Zatajila jsem dech. Manžel mi pod peřinou pevně sevřel ruku. Pochopila jsem. Musíme předstírat spánek. Jakýkoliv pohyb by mohl znamenat konec. Každá vteřina se zdála nekonečná.
Pootevřenýma očima jsem sledovala, jak ten člověk tiše prohledává náš domov. Pomalu otvíral zásuvky, přehraboval se v našich věcech. Když našel něco cenného, bez váhání to schoval do tašky, kterou měl zavěšenou přes rameno. Bylo to jako zlý sen, ze kterého se nejde probudit. Srdce mi tlouklo tak silně, až jsem se bála, že ho uslyší. V jednu chvíli byl tak blízko, že jsem mohla slyšet jeho dech. Třásla jsem se strachem, ale nedovolila jsem si ani pohnout. Manžel stiskl mou dlaň ještě pevněji, jako by se mě snažil utišit.
Nejhorší rande mého života? Možná. Ale díky němu jsem našla pravou lásku
Zloděj vzal manželův telefon, peníze a šperky. Stejně tiše, jak se objevil, zase zmizel. Dveře se za ním zavřely a my zůstali ležet v naprostém tichu. Ani jsme se nepohnuli. Bylo to, jako kdybychom zkameněli. Minuty ubíhaly a my pořád jen poslouchali, jestli neuslyšíme další zvuk. Když jsme konečně sebrali odvahu otevřít oči, byli jsme sami. Dům byl prázdný. Ale ten pocit ohrožení nezmizel.
„Musíme zavolat policii,“ zašeptal manžel. Přikývla jsem. Naštěstí můj telefon zloděj nenašel. Ruce se mi třásly, když jsem vytáčela číslo. Policie přijela během několika minut. Ptali se nás na každý detail, sbírali otisky a snažili se zjistit, kam mohl zmizet. Jeden z policistů nám řekl: „Udělali jste dobře, že jste zůstali v klidu. Možná jste si tím zachránili život.“
Stále ve strachu
Zatímco se vyšetřování rozbíhalo, venku se začali scházet sousedé. Stála mezi nimi i paní Nováková, naše sousedka. V ruce držela telefon a nervózně se rozhlížela. „Viděla jsem ho,“ řekla tiše. „Utíkal směrem k nádraží. Nemohla jsem spát, dívala jsem se z okna.“
Tchyně mi řekla, že mě miluje víc než svého syna. Co jsem měla dělat?
Nebudete tomu věřit, ale toho zloděje nakonec chytili. Čekal na vlak, s lupem stále u sebe. Tu noc vykradl ještě další dva domy. Policisté nám druhý den vrátili ukradené věci, ale naše pocity už nikdy nebudou stejné. Věděli jsme, že jsme měli štěstí. Ale také jsme věděli, že ten pocit bezpečí, který jsme dřív měli, je pryč. Od té noci zamykáme dům dvakrát, kontrolujeme každý zvuk a srdce se nám rozbuší při sebemenším šramotu. Strach zůstává. Možná navždy.
Text byl zpracován na základě příběhu čtenářky. Jména osob byla pozměněna a fotografie jsou pouze ilustrační.
