Pavel byl muž, který by pro mě udělal cokoliv. Stačilo, abych něco naznačila, a on to okamžitě splnil. Nosil mi snídani do postele, plánoval překvapivé výlety, ptal se mě na každé rozhodnutí, jako bych byla jeho osobní bohyně. Každý den mi říkal, jak moc mě miluje, a pokaždé, když jsem se vrátila domů, vítal mě s úsměvem a otázkou, co bych si přála k večeři.
A já? Já jsem měla pocit, že se dusím.
Ze začátku to bylo hezké. Která žena by nechtěla muže, který se o ni stará a dělá všechno pro její štěstí? Jenže časem mi jeho oddanost začala lézt na nervy. Nebyl v ničem rozhodný, nikdy si nestál za svým. Pořád jen čekal, co mu řeknu, co mu dovolím, co schválím. A já jsem čím dál víc cítila, že vedle sebe nechci muže, který mě zbožňuje jako nějakou princeznu na piedestalu, ale partnera, který má vlastní hlavu.
Tchyně mi řekla, že mě miluje víc než svého syna. Co jsem měla dělat?
„Pavle, mohl bys mě prosím chvíli nechat být?“ řekla jsem mu jednou podrážděně, když mi už po několikáté nabízel, že mi uvaří čaj, namasíruje nohy nebo objedná večeři přesně podle mé chuti. Podíval se na mě smutně. „Já jen chci, abys byla spokojená.“
Jenže já spokojená nebyla.
Měla jsem pocit, že se kolem mě vznáší jako stín, že mě sleduje, čeká na můj pokyn, místo aby byl někdo, kdo má svůj vlastní život. Chtěla jsem někoho, kdo občas řekne ne, kdo si za něčím stojí. Ne někoho, kdo by snad skočil z okna, kdybych si to přála.
Pak ale přišel den, kdy se všechno změnilo.
Pavel přišel domů s jiným výrazem než obvykle. Nebyl to ten oddaný pohled, na který jsem si zvykla. V jeho očích bylo něco jiného. Něco, co mě donutilo zpozornět.
Sousedův syn vypadá jako můj. Co když je jeho otcem můj manžel?
„Michaelo, musíme si promluvit,“ řekl klidně.
„Co se děje?“ zeptala jsem se, i když se mi najednou stáhl žaludek.
„Už to takhle dál nejde,“ začal. „Vím, že tě moje láska dusí. Vím, že už mě nebereš vážně. A proto odcházím.“
Zůstala jsem stát jako opařená. Čekala jsem cokoli, jen ne tohle. Pavel? Že by mě opustil? „Ty nemůžeš odejít,“ vyhrkla jsem. „Jsme přece manželé.“
„Michaelo,“ povzdechl si, „představ si, že můžu. Celé roky jsem se snažil dělat všechno pro tebe, ale nikdy to nestačilo. Potřebuji být s někým, kdo mě také miluje.“
A pak odešel. Sbalil si věci, řekl poslední sbohem a zmizel ze dveří.
Seděla jsem v prázdném bytě a dívala se na jeho oblíbený hrnek na stole. Najednou mi docházelo, co jsem udělala. Celé roky jsem ho brala jako samozřejmost, jako někoho, kdo tu bude vždycky, ať se chovám jakkoli. Myslela jsem si, že můžu být jakkoli protivná, a on mě stejně nikdy neopustí.
Jenže každý má svou hranici. A on tu svou právě překročil.
Myslela jsem, že mám šťastné manželství. Pak mi řekl, ať odejdu
Co jsem to udělala?
Najednou jsem si uvědomila, jak moc mi chybí. Jak jsem pod vším tím podrážděním přehlížela, že on byl tím, kdo se vždycky snažil, kdo mě miloval tak, jak bych si přála, aby mě miloval kdokoli jiný. Jen jsem to včas neviděla.
Tento příběh je varováním pro každého, kdo bere svého partnera jako samozřejmost. Možná vám někdy leze na nervy, možná vám připadá až příliš oddaný. Ale jednoho dne se může stát, že se otočíte – a zjistíte, že už tam není.
Text byl zpracován na základě příběhu čtenářky. Jména osob byla pozměněna a fotografie jsou pouze ilustrační.
