Když si moje žena Jana přivedla domů psa, měl jsem pocit, že se všechno změnilo. Nebylo to plánované rozhodnutí, nekonzultovala to se mnou. Prostě jednoho dne otevřela dveře a v náručí držela malé, čilé štěně. „Podívej, Honzo, není roztomilý?“ řekla nadšeně, zatímco já jen mlčky stál a cítil, jak se mi v hrudi rodí podivná směsice vzteku a žárlivosti.
Nechtěl jsem psa. Nikdy jsme o něm nemluvili, nikdy jsem ho nechtěl. A teď tu byl – chlupaté stvoření, které okamžitě přitáhlo veškerou Janinu pozornost. Dřív jsme po večerech sedávali spolu, povídali si, plánovali víkendy. Teď veškerý její volný čas patřil Maxovi, jak ho pojmenovala. Nosila ho v náručí jako miminko, neustále se o něj starala, hrála si s ním, učila ho povely. A já? Jako bych se najednou stal neviditelným.
Zpočátku jsem si říkal, že je to jen přechodné. Ale týdny ubíhaly a Max byl v našem domě stále důležitější než já. Když jsem chtěl něco říct, Jana mě často neposlouchala, protože se soustředila na něj. Když jsem se ji snažil obejmout, odtahovala se, protože „Max potřebuje prostor“. Byl to její nový svět, a já v něm byl jen jakousi nepříjemnou překážkou.
Miluji svou ženu, ale její matka mě fascinuje
Každý den ve mně narůstala zlost. Nejen na Maxe, ale i na Janu. Jak si mohla myslet, že tohle je v pořádku? Jak mohla nevidět, že mě tím zraňuje? Přemýšlel jsem, jak bych se ho mohl zbavit. Nejprve jsem jen fantazíroval o tom, že uteče. Ale pak mě napadlo něco temnějšího.
Jednoho večera, když Jana odešla s Maxem na procházku, stál jsem v kuchyni a díval se na jed na krysy, který jsme měli kvůli škůdcům ve sklepě. Myšlenka, která se mi ještě před pár týdny zdála šílená, se teď jevila jako jediné řešení. Stačilo by tak málo. Jen malé množství smíchané s jeho granulemi a všechno by bylo jako dřív.
Srdce mi bušilo vzrušením i strachem, když jsem se rozhodl jednat. Nasypal jsem prášek do misky s jídlem a čekal. Když se Jana vrátila a Max se nadšeně vrhl na svou večeři, pocítil jsem krátký záblesk zadostiučinění. Jenže jakmile začal jíst, něco ve mně se zlomilo.
Když jsem poznala manželovu milenku, přestala jsem se mu divit
Najednou mi došlo, co jsem udělal. Sledoval jsem ho, jak se spokojeně krmí, a v hlavě mi začaly blikat varovné kontrolky. „Co jsem to sakra provedl?“
Max začal po chvíli dýchat ztěžka. Jeho malé tělo se napjalo, začal lapat po dechu. Jana si toho okamžitě všimla. „Maxi? Co se děje?!“ vykřikla zděšeně.
V tu chvíli se mi podlomila kolena. „Musíme ho hned vzít na veterinu!“ vykřikl jsem a popadl psa do náruče. Vyběhli jsme z bytu a já se modlil, aby přežil.
Veterinář si ho okamžitě převzal. Čekání bylo nekonečné. Jana byla bledá a třásla se, já jsem měl pocit, že se udusím vinou. Když se lékař konečně vrátil, oznámil nám, že Max bude v pořádku. „Měl štěstí,“ řekl. Jana se rozplakala úlevou, zatímco mě zaplavila neuvěřitelná hanba.
Cestou domů jsem už nevydržel mlčet. „Jano… musím ti něco říct,“ zašeptal jsem. „To já… já jsem mu to jídlo otrávil.“
Byla to hanba
Čekal jsem, že na mě začne křičet, že se mnou skončí, že mě bude nenávidět. Místo toho se na mě jen dlouze podívala, v očích smutek, ne vztek. „Honzo… proč jsi mi to neřekl dřív? Proč jsi mi neřekl, jak se cítíš?“
Přestal se mnou mluvit. A pak mě opustil navždy
Nevěděl jsem, co odpovědět. Možná jsem se bál, že bych vypadal slabě. Možná jsem si nechtěl přiznat, jak moc mě to celé bolelo.
Od té chvíle jsme začali pracovat na našem vztahu. Šli jsme na párovou terapii, kde jsem se naučil mluvit o svých pocitech dřív, než mě zničí. Naučil jsem se Maxe přijmout jako součást našeho života. A především jsem pochopil, že komunikace je klíčem ke každému vztahu – a že nenávist nikdy nepřinese nic dobrého.
Text byl zpracován na základě příběhu čtenářky. Jména osob byla pozměněna a fotografie jsou pouze ilustrační.
