Můj život byl vždycky klidný. Jsem v důchodu, rád čtu, chodím na dlouhé procházky a občas si zahraju šachy s přáteli. Nikdy jsem se s nikým nehádal, nikoho neřešil. Myslel jsem si, že v tomto věku už mě nic nepřekvapí. Ale to jsem ještě netušil, co mě čeká.
Všechno se změnilo ve chvíli, kdy se do bytu naproti mému nastěhovala Alena.
Na první pohled obyčejná žena. Trochu hlučná, trochu moc upovídaná, ale jinak jsem si jí nijak zvlášť nevšímal. To se však mělo brzy změnit.
Dárky za dveřmi a zvláštní pozornost
Nejdřív mi to přišlo milé. Na rohožce jsem jednoho dne našel malou krabičku čokoládových bonbónů s lístečkem: „Pro nejmilejšího souseda.“ Řekl jsem si, že to je jen milé gesto. Pak přišlo další překvapení – láhev vína. O pár dní později zase voňavé růže.
Můj manžel mě podvádí úplně s každou. Myslela jsem, že si zvyknu, ale nejde…
Začalo mi to být podezřelé. „To vám spadlo před můj byt?“ zeptal jsem se Aleny, když jsme se potkali na chodbě. Usmála se na mě tím zvláštním způsobem, ze kterého mi přeběhl mráz po zádech.
„Ne, Františku, to je pro vás. Chtěla bych vás pozvat na kávu. A třeba i na večeři. Co říkáte?“
Byl jsem v rozpacích. Nikdy jsem jí nedal důvod myslet si, že mezi námi něco může být. Slušně jsem jí poděkoval a řekl, že nemám zájem. Myslel jsem, že to pochopí.
Nechápala.
Číhala na mě na chodbě
Od té chvíle jsem si nemohl vyjít na chodbu, aniž bych ji tam nepotkal. Bylo to, jako by přesně věděla, kdy vyjdu ven. Čekala na mě, usmívala se, snažila se se mnou mluvit. Dokonce se mi jednou nabídla, že mi odnese nákup domů.
„To zvládnu sám, děkuji,“ odmítl jsem.
Neodradilo ji to. Naopak. O pár dní později se mi stalo něco, co už nebylo ani trochu vtipné. Vyšel jsem z výtahu a najednou jsem ucítil, jak na mě někdo skočil zezadu. Byla to ona.
„Hádej kdo?“ zasmála se a pevně mě objala kolem krku.
Ztuhl jsem. „Aleno, pusťte mě!“
Rozesmála se a konečně mě pustila. „Ach, Františku, vy jste tak rozkošný, když se bojíte.“
Bylo mi jasné, že tohle už je daleko za hranicí normálního chování.
Noční můra s nožem v ruce
Když jsem si myslel, že horší už to být nemůže, přišla ta noc.
Byl jsem na cestě domů, když jsem ji uviděl. Stála ve vchodu našeho domu. Když jsem se přiblížil, spatřil jsem, že v ruce drží kuchyňský nůž.
Stará sousedka nás neustále šmírovala. Když jsme ji nachytali, nemohli jsme tomu uvěřit
Zastavil jsem se. „Aleno, co to máte?“
Usmála se. „To je jen symbol lásky, Františku. Když vás nemůžu mít já, nebude vás mít nikdo.“
Zalil mě studený pot. V tu chvíli se naštěstí otevřely dveře sousedního bytu a ven vyšel můj soused. „Co se tady děje?“
Alena se polekala, otočila se na podpatku a utekla.
Soused na mě pohlédl s obavami. „Je vám dobře?“
Oddechl jsem si. „Je to šílená ženská. Pronásleduje mě. Díky, že jste vyšel ven.“
„Buďte opatrný,“ varoval mě soused.
Nečekané finále
Myslel jsem, že tohle už je vrchol. Ale Alena překonala samu sebe.
Jednoho dne jsem se vrátil domů a našel ji u sebe v obývacím pokoji. V ruce držela kytaru a začala zpívat:
„Františku, lásko má jediná, vrať se mi, vrať se mi…“
Málem mě trefil šlak.
„Aleno, jak jste se sem dostala?“
Usmála se. „Našla jsem váš náhradní klíč v předsíni. To je osud, nemyslíte?“
Bylo mi jasné, že rozumná domluva tu nemá místo. Musel jsem vymyslet něco, co ji dostane pryč.
A tak jsem řekl první věc, která mě napadla:
„Aleno, já… jsem gay.“
Ztuhla.
„Cože?“
„Ano. Mám přítele. Je to dlouholetý kamarád z šachového klubu.“
Moje dcera se rozhodla stát mužem. Zničilo to náš vztah.
Její výraz se změnil z šoku na úlevu. „Ach. Tak to všechno dává smysl. Já… já se vám omlouvám, Františku.“
Bez dalších slov se otočila a odešla.
O dva týdny později se odstěhovala.
Poučení?
Dnes už se tomu všemu jen směju. Ale vím, že jsem měl zavolat policii. Možná i lékaře. Byl to šílený zážitek, ale alespoň mě naučil jednu věc – ne každé nevinné gesto je skutečně nevinné.
Jsem rád, že tohle je už za mnou. A když dnes někde slyším kytaru, musím se smát.
