Když jsem si Pavla brala, věřila jsem, že máme pevný vztah postavený na důvěře a lásce. Milovala jsem ho celým svým srdcem, sdílela s ním radosti i starosti a představovala si, že spolu zestárneme. Byl to muž, kterého jsem považovala za svou osudovou lásku. Myslela jsem si, že mě nikdy nezklame.
Stará sousedka nás neustále šmírovala. Když jsme ji nachytali, nemohli jsme tomu uvěřit
Pak ale přišla první nevěra.
Nikdy nezapomenu na ten pocit, když jsem poprvé zjistila, že mě podvádí. Bylo to jako ostrý nůž v srdci. Proč? Co jsem udělala špatně? Dny jsem přemítala nad tím, co vedlo Pavla k tomu, aby spal s jinou ženou. Byla jsem snad nedostatečná? Byla jsem málo atraktivní, chápavá, málo milující?
Pavel se dušoval, že to nic neznamenalo. Že to byla jen chyba, jen hloupý úlet. Přísahal, že se to už nikdy nestane. A já jsem mu uvěřila. Chtěla jsem tomu věřit.
Jenže pak to přišlo znovu. A znovu. A znovu.
Zlomilo mě to. Nebylo to jen o jedné ženě. Pavel měl v sobě něco, co mu nedovolovalo být věrný. A co bylo nejhorší – už se to ani nesnažil skrývat. Vždy měl nějakou výmluvu. „Byla to jen hra.“ „Bylo to nevinné.“ „Na tohle přece nebudeš žárlit?“ „Jen jsem si chtěl dokázat, že ještě nejsem starej.“
Cítila jsem se ponížená. Oklamaná. Zlomená.
Vždycky, když jsem si myslela, že už jsem si zvykla, přišla další rána. Nová žena, nové lži, nové sliby. Každá další zrada bolela víc než ta předchozí. Přistihla jsem se, že už ani nebrečím. Že jen tupě sedím v obýváku, když se vrací domů pozdě v noci, a dívám se na něj s prázdným pohledem.
Moje důvěra byla navždy zlomená
Snažila jsem se najít odpověď na otázku, proč to dělá. Proč je mu jedno, že mě tím ničí. Ale žádná odpověď mi nepřišla. Možná ji ani sám neznal.
Zkoušela jsem s ním mluvit. „Pavle, proč?“ ptala jsem se ho jednoho večera, když jsem opět našla podezřelé zprávy v jeho telefonu. Jen pokrčil rameny. „Nevím, lásko. Prostě se to stalo. Ale ty jsi pro mě nejdůležitější, to víš, ne?“
Bylo to absurdní. Podváděl mě, lhal mi do očí, ale přesto mi tvrdil, že mě miluje. A já tomu chtěla věřit. Přes veškerou bolest jsem se držela naší minulosti, těch krásných chvil, které jsme spolu prožili.
Říkala jsem si, že možná přeháním. Že muži takoví prostě jsou. Že se to děje i jiným ženám a ony to zvládají. Že si musím jen zvyknout.
Moje dcera se rozhodla stát mužem. Zničilo to náš vztah.
Ale pak mi moje nejlepší kamarádka Klára jednou řekla něco, co mě zasáhlo:
„Lenko, tohle není normální. Tohle není láska. To, co dělá, je ponížení. A ty si tohle nezasloužíš.“
Seděla naproti mně v kavárně a držela mě za ruku. „Musíš si uvědomit, že když tě někdo miluje, nebude tě podvádět. Neměla bys být v manželství s někým, kdo tě nutí pochybovat o sobě. Kdo tě pokaždé znovu zraní a pak ti řekne, že je to vlastně tvoje chyba.“
Najednou mi došlo, že má pravdu.
Byla jsme ve volném vztahu, pak jsem se zamilovala do ženy.
Zasloužím si být šťastná
Bylo to, jako by mi někdo sundal z očí pásku. Proč jsem se snažila zachránit něco, co bylo mrtvé? Proč jsem se snažila milovat někoho, kdo mě už dávno nemiloval?
Poprvé za dlouhou dobu jsem pocítila vztek. Ne na něj – ale na sebe. Jak jsem mohla dovolit, aby to zašlo tak daleko? Jak jsem mohla přihlížet tomu, jak mě Pavel ničí, a nic neudělat?
Klára mi toho dne řekla ještě něco:
„Lenko, jsi silná. Zasloužíš si muže, který tě bude milovat takovou, jaká jsi. Který bude věrný. Který se na tebe bude dívat tak, jak se má muž dívat na svou ženu. Pokud tě Pavel podvedl jednou, udělá to znovu. Pokud tě podvedl desetkrát, bude v tom pokračovat. A ty nejsi jeho hračka. Ty jsi žena, která si zaslouží úctu.“
Tyhle slova se mi vypálila do paměti.
Druhý den jsem se podívala na Pavla a cítila něco, co už dlouho ne – jasné odhodlání. Věděla jsem, že tohle je konec. Už nebudu ta žena, která sedí doma a čeká, až její manžel přijde z dalšího „nevinného“ dobrodružství. Už nebudu ta, která zavírá oči před pravdou.
Mám jen jeden život. A ten nechci strávit v bolesti a ponižování.
Text byl zpracován na základě příběhu čtenářky. Jména osob byla pozměněna a fotografie jsou pouze ilustrační.
