Když jsem ho poznala, myslela jsem si, že jsem našla svého osudového muže. Byl okouzlující, pozorný, věnoval mi svou plnou pozornost. Zamilovala jsem se do něj po uši a věřila, že s ním budu navždy šťastná. Byla to ta největší chyba mého života.
Zpočátku jsem si ani nevšimla, jak moc se mě snaží ovládat. Bral to jako samozřejmost, že budu dělat, co chce on. Když se mu něco nelíbilo, jen se usmál a řekl: „To bych na tvém místě nedělal.“ A já to neudělala. Důvěřovala jsem mu. Myslela jsem si, že ví, co je pro nás nejlepší. Postupně mě odstřihl od přátel. Nenápadně. „Ten tvůj kamarád se mi nelíbí. Nepřipadá ti divné, jak se na tebe dívá?“ říkal. „Tvoje sestra ti jen závidí. Nemyslí to s tebou dobře.“ A tak jsem přerušila kontakty. Měla jsem jen jeho. A když už se mnou neměl kdo promluvit a upozornit mě, že se ke mně chová odporně, začalo to naplno.
Vnoučata mi brala peníze. Ukázala jsem jim, co znamená dřina.
Nejdřív to byly jen poznámky. Jsi hloupá. Jsi k ničemu. Kdo by o tebe stál, kdybych tě opustil? Myslela jsem, že to tak nemyslí, že mě jen zkouší vyprovokovat. Ale pak začal být agresivní. Poprvé mě udeřil ve chvíli, kdy jsem mu odporovala. Nevěřila jsem tomu. Stála jsem v šoku a on se tvářil, jako by se nic nestalo. „Proč mě k tomu nutíš?“ řekl. A já… já mu to uvěřila. Byla to moje vina.
Dnes už vím, že to moje vina nebyla. Ale pořád tu jsem. Pořád ve stejném bytě, pořád ve stejné situaci. Chci odejít. Už tolikrát jsem si balila věci, ale pak přišel ten jeho pohled. Chladný, varovný. „Zkus to a uvidíš, co se stane,“ řekl mi naposledy, když jsem si sbalila kufr. Vím, že kdybych odešla, nezastavil by se, dokud by mi nezničil život. Možná i něco horšího.
Nevinný koníček se zvrhl. Z domova máme psí studio.
Přede všemi se tváří jako dokonalý partner. Když jsme mezi lidmi, objímá mě, směje se, chová se jako ten nejlepší muž na světě. Nikdo nevidí tu pravdu. Nikdo neví, co se děje, když se za námi zavřou dveře. A já už ani nevím, jestli mám sílu to někomu říct.
Kolegyně spala se šéfem. Když dostala odměnu a já ne, řekla jsem to jeho…
Nevím, kdy najdu odvahu odejít. Možná nikdy. Možná až bude pozdě. Jen vím, že tohle není láska. Láska nebolí. Láska nesráží člověka k zemi. Ale strach… strach mě drží tady, v tomhle pekle, ze kterého nevidím cestu ven.
Text byl zpracován na základě příběhu čtenářky. Jména osob byla pozměněna a fotografie jsou pouze ilustrační.
